Láska podle melodie

66. Kapitola

Od poslední výhry uběhlo už několik let a naše nejnovější trofej se teď vyjímá ve vitríně vedle těch starších. Školní rok je už definitivně za námi. Vyučování skončilo a teď nás čekají dva dny uklízení a vzpomínání. Ve středu je oficiální zakončení školního roku a ve čtvrtek maturitní slavnost. V pátek večer potom maturanti pořádají večírek na oslavu konce školního roku a také na oslavu našeho vítězství ve státním kole.

Celý sbor se ještě naposledy sešel na pravidelné úterní zkoušce. Všechny nástroje už jsou schovány a klavír je zakrytý velkým bílým plátnem. Sedíme na zemi v kroužku a rekapitulujeme vzpomínky na uplynulý rok. Nejsem jediná, kdo si zlehka osušuje oči kapesníčky. Kouknu se na kluky, kteří od nás odcházejí. Bude hodně těžké, najít za ně náhradu.

„Ještě než odejdete, pan ředitel nás poprosil, jestli bychom mohli nachystat židle na čtvrteční slavnost," ujme se slova Hewitt. „Mělo se to sice udělat už dnes dopoledne, ale nastaly nějaké problémy se sekačkou a rozhodilo to všechny plány. Zítra se má stavět pódium a do té doby musí být židle nachystány."

Pár kluků se zvedne ze země, následuje je i ten zbytek. Hewitt nás zavede ke skladu, kde se vrší bílé skládací židle. Vytahují se jenom při zvláštních příležitostech. Začneme je jednu po druhé odnášet dozadu na školní pozemky a skládat do řad. První řada je určena pro maturanty, dalších pět pro jejich rodiče a příbuzné a zbytek míst je nachystán pro nás ostatní. Slavnost není povinná, ale většina studentů se jí ráda účastní. Lighthall je relativně malá škola a skoro všichni studenti se tu navzájem znají jmény, takže si nikdo nenechá dobrovolně slavnost ujít. Také je to jediný den, kdy si na sebe můžeme obléct cokoliv krom uniformy.

Slunce svítí a školní pozemky jsou zahaleny opojnou vůní květin. V momentě, kdy však zahlédnu Sebastiana, jak se opírá o strom a lapá po dechu, celý svět potemní. Popadnu láhev s vodou a dojdu k němu.

„Jsi v pořádku?" položím mu ruku mezi lopatky a podám mu láhev.

„Nic mi není," zavrčí, ale v jeho hlase není slyšet obvyklé podráždění. Spíš trochu strach, což mě vyděsí.

„Nevypadáš moc dobře," podotknu. V obličeji je bledý, až trochu dožluta. Kůži má na dotek studenou a vlhkou. „Nemám zavolat tvojí mamce?"

„Opravdu mi nic není, je jenom hrozné horko," řekne a trošku si upije vody. Rukávy košile má jako vždy stažené až k zápěstí. Znovu se na něj se strachem podívám.

„Už nic nestěhuj, ano?" pomůžu mu se posadit. Jenom rezignovaně přikývne a unaveně zavře oči. Přestože je skoro třicet stupňů, přeběhne mi mráz po zádech. V takovém stavu jsem ho ještě neviděla. Sebastian se nikdy nevzdává bez boje, a i když je mu sebehůř, vždycky se brání a snaží pokračovat.

Rozhlédnu se kolem. Většina kluků je ve škole, jenom pár jich urovnává židle do přímých linií. Černé a červené mašle se líně pohupují ve vánku a nikdo nám dvěma nevěnuje pozornost. Najednou si všimnu světlovlasého kluka, který je k nám otočený zády.

„Liame?" zavolám na něj přes dvůr. Otočí se za zvukem mého hlasu a usměje se. Když však spatří Sebastiana sedět na zemi, úsměv mu pohasne. Dojde až k nám.

„Děje se něco?" Tázavě zvedne obočí a přes obličej mu přelétne stín pochyb.

„Ano, děje," ukážu na Sebastiana a do hlasu se mi vkrade stín hysterie. Zhluboka se nadechnu a potom pokračuju. „Není mu dobře, potřebuje jet domů. Nemáš tu náhodou auto?" zeptám se a v duchu zadoufám. Před pár týdny měl Liam osmnácté narozeniny a dostal od rodičů nové auto. Od té doby jím jezdil každý den do školy, místo toho, aby si bral auto i s řidičem. Mám pocit, že se díky tomu cítí svobodnější.