Láska podle melodie

43. Kapitola

„Au, Mio, nechej mě." Snaží se mi vyškubnout, když ho silně drapnu za rukáv a táhnu jej ven. Ben na mě ohromeně zírá a nejspíš i zbytek kavárny si šušká o našem výstupu. Mně je to ale úplně jedno.

„Pojď ven," zasyčím mu kousek od obličeje o něco zlostněji, než jsem zamýšlela, a svůj stisk ani trochu nepovolím.

„Co to -" Rázným mávnutím jej umlčím, od dveří nás dělí už jenom pár kroků a já se s ním opravdu nechci hádat tady přede všemi.

Zatlačím jej za roh kavárny tak, aby na nás z oken nebylo vidět, a teprve potom povolím svůj stisk na jeho ruce.

„Co to má znamenat, Mio?" mne si ruku a výhrůžně si mě přeměřuje pohledem. „Co tu ten kluk dělá, proč jsi tu s ním, a proč jsi mi o něm nic neřekla?" Z očí mu srší blesky a v obličeji není ani stopa po úsměvu. Dívá se na mě jako na zločince a já se tak chtě nechtě začnu cítit.

Potom se však vzchopím. „Ben je můj dobrý kamarád a přijel sem na pár dní na prázdniny."

„Tak kamarád," odfrkne si a naznačí rukou, že žvaním nesmysly. „To určitě."

„Ano, je to jenom kamarád," zdůrazním každé slovo.

„Ale Mio, nedělej ze mě blázny," obrátí oči v sloup, avšak potom na mě upře oči. „Takové kamarády moc dobře znám." Naznačí prsty uvozovky u slova kamarádi.

„Znám Bena od doby, co jsme byli malí. Bydlel v Keene jenom pár ulic od nás, byli jsme spolu snad každý den," začnu vyprávět celý náš příběh.

„A už jsme u toho," znovu se na mě nenávistně podívá.

„Nepřerušuj mě pořád," vyjedu. „S Benem jsem strávila víc času než s kýmkoliv jiným, vím o něm úplně všechno a on ví úplně všechno o mně. Byl u všeho, co jsem zažila. Slavil se mnou každé narozeniny, každé Vánoce, doprovázel mě ze školy a do školy, když jsem měla zlomenou ruku, nosil mi věci, když jsem měla měsíc angínu, každý den mě navštěvoval a rozveseloval mě, když umřela babička, držel mě na pohřbu kolem ramen a zásoboval kapesníčky." Začnu vyprávět a najednou se nemůžu zastavit.

„Když jsem se dozvěděla, že se sem budeme stěhovat, byl to on, za kým jsem šla a komu jsem brečela na rameni. A byl to on, kdo mi řekl, že mám být ráda, že se stěhuji. Že poznám nové místo, potkám nové lidi a třeba se i zamiluji. Bylo to on, kdo mi potom utřel slzy a pomohl všechno zabalit do krabic. On mi uspořádal večírek na rozloučenou a tu poslední noc v našem starém domě se mnou zůstal celou noc vzhůru a až do rána jsme si povídali." Ta slova ze mě vyletí jako blesk dřív, než je vůbec stihnu zarazit, nebo nad nimi přemýšlet.

„A za to všechno ho mám tak moc ráda, že to ani nedokážu vyjádřit," dořeknu už malinko klidněji.

„Tak si buď s ním, když ho tak zbožňuješ," odsekne hrubě Sebastian, ale je vidět, že mě celou dobu pozorně poslouchal a teď mu ta slova poletují hlavou.

„Ty mi pořád nerozumíš, že ne," povzdechnu si.

„Sakra, Mio! Čemu bych na tom měl ještě rozumět?" rozhodí rukama a znovu se na mě podívá.

„Tomu, že miluji tebe!" vykřiknu v zoufalství.

„Nechtěla jsi říct jeho?" oplatí mi můj výkřik.

„Ne. Tebe." Ještě trochu zesílím hlas. „Bena mám ráda. Mám ho moc ráda, ale je pro mě jako bratr. Vybrala jsem si tebe. Ty jsi můj rytíř v lesklé zbroji, s tebou chci trávit každý okamžik svého života. Jedině s tebou si připadám kompletní." Do očí se mi pomalu ale jistě derou slzy. Tolikrát jsem mu to všechno chtěla povědět, ale nikdy mi to nepřišlo správně načasované. „Miluji tě víc, než kohokoliv jiného, víc než sebe sama. Chci být jedině s tebou." Popotáhnu a mám pláč na krajíčku.