Láska podle melodie

Ben - part 1

Od chvíle, co se odstěhovala, celý svět jakoby zešedl. Každý den je úplně stejný jako ten předchozí. Pondělí je stejné jako čtvrtek a pátek je k nerozeznání od neděle. Pořád se občas vídám se Sam, Chantal a zbytkem Miiné party tak jako za starých časů, ale bez ní už to není ono. I holky to cítí. Ona byla takovým tím hnacím motorem, ona plánovala všechny akce a zároveň to byla ona, kdo na nás dohlížel, abychom neprovedli něco přespříliš praštěného.

Touto dobou bychom spolu bruslili na rybníku, nebo se poflakovali před televizí s pořádným kusem dýňového koláče, který dnes mamka ze zvyku zase upekla. Za poslední tři měsíce jsme ho neměli ani jednou, a když se dnes znovu rozvoněl domem, bylo to, jako by se s tou vůní vrátil kousek Mii.

Nohy mě automaticky zavedou do Wilder Street. Když se blížím k číslu 34, přivřu oči a představuji si, že stojí na terase. Vlasy jí ve větru povlávají kolem obličeje a na tváři má úsměv. Když otevřu oči, málem mě skolí infarkt.

„Mio?" vykřiknu překvapeně na dívku v teplé bundě s kapucí, zamotanou do šály tak urputně, jako by každou chvíli měla zmrznout a s čepicí naraženou hluboko do čela. I přes tu všechnu výzbroj ji po třech měsících poznám.

„Bene?" Dívka otevře oči a vrhne překvapený pohled mým směrem. Na chvíli zůstane stát jako přimražená, potom se však odlepí od plotu a vběhne mi do náruče takovou rychlostí, že ji pomalu ani nezaregistruju.

Přitiskne se ke mně, jako by mě už nikdy nechtěla pustit a já sevřu její drobné tělo v náruči. Najednou jako by se uplynulá doba smazala a ona nikdy neodjela. Jako by to bylo včera, co mi mávala z okna auta.

„Kde se tu bereš?" položím jí ruce na ramena a pořádně si ji prohlédnu. Skoro vůbec se nezměnila. Jenom je tak nějak dospělejší. A krásnější. „Vypadáš skvěle," neodpustím si možná trochu nemístnou pochvalu.

„Jsem tu s našima u babičky na prázdninách. Překvapený?" spustí svou obvyklou kulometnou palbu a zrůžovělé tváře se jí roztáhnou v úsměvu.

„Ano, překvapený." Doopravdy ještě nevěřím, že je tady. „Zmizíš si na tři měsíce a najednou se tu objevíš u vás na verandě uprostřed zimy." Naoko káravě se na ni podívám.

„Ano, je to trošku neplánované." Omluvně ke mně zvedne oči a její úsměv malinko povadne. „Promiň, že jsem se teď moc neozývala, ale všechno bylo tak děsně hektické, že skoro nebyl čas." Je to trošku hloupá omluva, ale v tuto chvíli mi na tom vůbec nezáleží. Nejdůležitější je, že se vrátila.

„Viděl jsem tě v televizi." Rychle změním téma. „Gratuluji k výhře na okresním," úmyslně se nezmíním o klukovi, se kterým tam tancovala. Stejně mám pocit, že o něm ještě uslyším. Ze všech sil však doufám, že ne. „A jak se máš na té vaší snobárně?" zasměji se, abych trochu odlehčil atmosféru, a vzpomenu si na chvíle, kdy jsme si spolu dělali z lidí ze soukromých škol srandu. Těžko uvěřit, že je teď jednou z nich.

„Není to zas taková snobárna," začne je hájit.

„Nechceš zajít k nám?" vzpomenu se na koláč, který mamka dnes upekla. Mia ho miluje. „Mamka zrovna peče dýňový koláč a už se jim všem po tobě stýská. A můžeš mi povyprávět o té vaší snobárně, která není zas až taková snobárna," snažím se ji nalákat na její oblíbenou dobrotu. Je mi jasné, že se jí nepodaří odolat.

„Tohle ale vážně není fér," usměje se nazpět, „víš, že koláči tvojí mamky nemůžu odolat. Až budu vážit tunu, máte mě oba na svědomí," plácne mě po rameni, ale už vykročí směrem k našemu domu.