Láska podle melodie

27. Kapitola

Položím ruku na promočený polštář od slz a znovu se mi stáhne hrdlo. Už dávno nebrečím, slzy mi došly. Pořád však myslím na ten dopis. Teď nemůžu odejít. Někde dole se hlasitě zabouchnou dveře.

„Mio?" Zavolá na mě mamka. „Pojď sem, prosím."

„Už jdu." Křiknu nazpět a s velkým sebezapřením se zvednu z postele. Při pohledu do zrcadla mi neujdou moje červené oči a obličej s rozteklou řasenkou. Prsty setřu aspoň ty největší cestičky a ještě stále oblečená do školní uniformy se doloudám dolů.

Mamka sedí u kuchyňského ostrůvku a v ruce drží dopis, který jsem tam předtím odhodila. S nadšením se na mě zadívá, sotva se objevím ve dveřích.

„Skvělá zpráva, Mio. Volali mi z Boltonu. Chtějí, abys nastoupila."

„Já vím, četla jsem ten dopis." Ztěžka dosednu na židli vedle mamky a natáhnu ruku k vanilkovým rohlíčkům na talířku uprostřed ostrůvku. Najednou mám hroznou chuť na sladké.

„Copak nejsi nadšená?" Zeptá se mě překvapeně mamka, když si všimne mého znechuceného tónu.

„Nechci jít na Bolton, mami." Řeknu popravdě.

„Ale Mio, vždyť ještě před pár měsíci jsi mě prosila, ať tam zavolám a zeptám se, zda by neměli volné místo. Co se stalo?"

„Prostě chci zůstat. Mami, už jednou jsem měnila školu a konečně jsem našla nové přátele. Nechci zase začínat od začátku. A taky jsem poznala Sebastiana." Tu poslední větu však nahlas neřeknu, místo toho nasadím ještě smutnější výraz a zasnažím se to uhrát na přátele. Natáhnu se pro další rohlíček. „A taky jsem začala zpívat ve sboru, nemůžu teď odejít, chystáme se na krajské."

„Obávám se, že to nepůjde. Pamatuješ si přeci naši dohodu s ředitelstvím. Nechali tě tam pod podmínkou, že jakmile se uvolní místo někde jinde, tak přestoupíš. A podle toho dopisu je už informovali, pochybuju, že tě tam nechají dál studovat." Potřese hlavou, ale i na ní je vidět, že ji to mrzí.

„Ale mami -" Zaškemrám a podívám se na svou matku, štíhlou ženu s krátce střiženými světlými vlasy a ostrými rysy. Zdědila jsem po ní tvrdohlavost a také touhu bojovat za to, co je mi milé.

„Už jsem řekla, Mio. Na Bolton musíš." Teď se pro změnu podrážděně natáhne pro rohlíček ona. Potom však její přísný výraz změkne. „Pokud vymyslíš, jak zůstat na Lighthallu a nezabít při tom ředitele, budu moc ráda. Samozřejmě, že nechci, abys odjela tak daleko, ale není tu jiná možnost." Trochu smutně se na mě podívá, potom však nasadí nacvičený úsměv.

„Zatím si užij posledních několik dní se svými přáteli. Zavolám tam a uvidíme, co se s tím dá ještě dělat. Ale nic si od toho neslibuj, Mio."

„Děkuju." Řeknu a vlepím jí pusu na tvář. Potom seberu talířek i s rohlíčky a zalezu zpátky do svého pokoje.

♫

„Lizzie? Lizzie?" Odtrhnu pohled od okna a podívám se na Sebastiana.

„Ano?" Zamrkám překvapeně a snažím se rozpomenout, o čem jsme se bavili.

„Co se s tebou děje? Chováš se teď úplně jinak. Stalo se něco?" Se starostlivým výrazem mi stiskne ruku.

„Nic se neděje." Zalžu. Ještě mu nedokážu říct o tom, že musím odejít.

Je neděle odpoledne a my sedíme v naší oblíbené kavárně. Na stole se kouří z obrovských hrnků kávy a skoro netknuté tiramisu leží opodál.