Láska podle melodie

68. Kapitola

Vezli ho do nemocnice.

Vezli ho do nemocnice.

Vezli ho do nemocnice.

Slova mi rezonují v hlavě, odrážejí se od stěn mé lebky a zabodávají se mi do mozku jako šípy znovu a znovu.

„A jestli chcete něco vědět, nevypadalo to s ním vůbec dobře," zavolá na mě ještě sousedka, když se stále nehýbu z místa. Jednou rukou se pořád opírám o sloup a druhou se držím za hlavu.

Zhluboka se nadechnu a snažím se potlačit hysterický pláč. Co teď? Kudy do nemocnice? Pustí mě k němu vůbec? Roztřesenýma rukama vytáhnu mobil a naťukám Darrenovo číslo. Hovor však po pěti zazvoněních spadne do hlasové schránky.

„Kruci," vykřiknu a volnou rukou praštím do sloupku. Bolest v zápěstí na chvíli otupí bolest v mé hlavě.

Tentokrát zkusím Liamovo číslo. Zvedne to po prvním zazvonění.

„Mio?" zeptá se, protože ze sluchátka slyší jenom vzlyky.

„Sebastian. On, vezli ho do nemocnice a já nevím, jak se tam dostat. Jsem u něj. Liame, já..." zadrmolím a rozpláču se ještě víc.

„Počkej, Mio, zpomal. Co se děje? Kdo je v nemocnici?"

„Sebastian," zaúpím. „Jsem teď u něj doma, před hodinou ho odvezli. Nevím, co mám dělat," tváře mám úplně mokré od slz a noc ucpaný, snažím se mluvit aspoň trošku srozumitelně.

„Počkej tam, už jedu," řekne a slyším, jak jeho auto zapípá, když ho odemyká. „Za dvě minutky jsem u tebe."

Zavěsím a zhroutím se na schodky. Nohy mám úplně roztřesené a už mě neunesou. Oderu si při tom jedno koleno a slyším, jak švy na mých šatech zapraskají. Složím hlavu do dlaní.

Vůbec dobře.

Vezli ho do nemocnice.

Vůbec dobře.

Vezli ho do nemocnice.

Sousedka tomu moc nepomohla. Srdce se mi svírá strachem o něj a nedokážu myslet na nic jiného. Za pár minut mě však silné ruce sevřou v objetí. Liam. Ani jsem neslyšela jeho auto přijet.

„Mio, no tak, vstávej." Pobízí mě jemně a pomáhá mi při tom vstát. „Víš, kam ho vezli?" zeptá se, když stojím a on mě jednou rukou podpírá. Vede mě k autu.

„Angel Memorial," řeknu bezmyšlenkovitě. Nemocnice naproti knihovny, kde jsem ho několikrát zahlédla a kde už jednou ležel. Tam určitě bude.

„No jistě," plácne se Liam do čela a usadí mě na sedadlo spolujezdce. Už jednou mě tam přece vezl. Přetáhne přese mě pás a upevní ho.

Na půli cesty se ke mně najednou otočí. „Jsi si jistá, že je to dobrý nápad? Třeba tě k němu ani nepustí. Pokud je na nějakém uzavřeném oddělení, těžko se k němu dostaneš."

„Musím to zkusit," řeknu pevně. „Prostě... musím."

Liam spolkne svou odpověď a stočí pohled zpět na silnici. Minuty protkané tichem utíkají jako splašené a já se pořád v myšlenkách vracím k Sebastianovi. Jak bude vypadat? Jak na tom je? A ještě jedna mnohem důležitější otázka – Jak ho v té spleti chodeb a místností najdu?

Chvíli na to zastavíme u obrubníku. Zhluboka se nadechnu a zjistím, že se celá třesu. „Děkuju," zašeptám Liamovi, v příští chvíli vyskočím z auta a ženu se k posuvným dveřím. Projdu skrz ně do chladné vstupní haly a nohy mi podjedou na naleštěných dlaždicích. Svoje lodičky ještě pořád svírám v náručí. Rozhlédnu se kolem. Přímo přede mnou jsou výtahy, vedoucí do vyšších pater. Po mé pravici sedí několik lidí na bílých plastových židlích a po levé ruce jsou dvě okýnka, ve kterých zahlédnu bledě modré oblečení zdravotních sester. Vydám se k jednomu z nich.