Láska podle melodie

47. Kapitola

„Chci ti něco ukázat," pošeptá mi Sebastian a obejme mě zezadu, zatímco sedím na židli ve třídě a snažím se sbalit všechny věci.

„A řekneš mi, co to je?" Opřu si hlavu o jeho a zavřu na chvíli oči.

„Je to překvapení," řekne a stiskne mě pevněji.

„Sebastiane, víš, že překvapení nesnáším," usměji se, přestože mám trochu obavy, co na mě chystá.

„Mio, nechej mě aspoň jednou tě překvapit," pustí mě z objetí, abych si mohla stoupnout a otočit se k němu tváří.

„Nenapovíš mi aspoň trošku?" zaškemrám a nakloním hlavu.

„Nene, to zjistíš až na místě," řekne nekompromisně a obličejem mu probleskne ustaraný výraz. „Tak pojď," vezme mě za ruku a táhne ze dveří.

Když vyjdeme před školu, ozáří mě jarní slunce. Zastíním si oči rukou a snažím se sledovat, kudy mě Sebastian vede. Jako vždy se na parkovišti vydáme doprava, a když už si myslím, že mě vede ke kavárně, najednou ji mineme a pokračujeme v chůzi.

„Kam to jdeme?" začnu zase vyzvídat, když to ani po deseti minutách nevypadá na blízký cíl cesty.

„Už tam budeme," zamumlá a pokračuje v chůzi. Na příští křižovatce se dáme doleva, potom dvakrát doprava, kousek rovně a jsme tam.

„Ale kde, TAM?" zeptám se a unaveně se vleču za ním. Je páteční odpoledne a mě bolí nohy od bot.

„Počkej si," řekne a táhne mě dál. Přesně jak říkal, se na další křižovatce dáme doleva a potom dvakrát doprava.

„Sebastiane, kde to jsme?" rozhlížím se podezřívavě kolem. Jsme pravděpodobně na samém okraji Angelsville a procházíme dlouhou ulicí na chlup stejných, malých domků. Navzájem se od sebe liší maximálně barvou lehce oprýskané omítky, nebo různorodostí květin v záhoncích. Krom několika dětí, honících se za míčem, není v ulici ani živáčka.

Najednou Sebastian zpomalí krok a vážně se mi podívá do očí. Opětuji mu pohled a snažím se z těch neuvěřitelně zelených očí, s nápadným zlatým kroužkem kolem duhovky něco vyčíst.

„Řekli jsme si, že budeme k sobě upřímní, ano?" podívá se na mě tázavě a já jen neochotně přikývnu. „Musím ti něco ukázat," řekne, pustí mou ruku a pokračuje v chůzi. Po několika krocích zatočí doprava a vydá se po cestičce ke vchodovým dveřím.

„Sebastiane! Co tu děláš?" zavolám na něj a cítím se ještě zmateněji, než před chvílí.

„Bydlím," opáčí mi.

Zarazím se. „Cože?"

Sebastian ke mně pomalu dojde a vezme moje ruce do svých dlaní. Neschopná slova mu zírám do očí a on před mým pohledem uhýbá.

„Můj otec není ve vládě, není teď v zahraničí, nejsem bohatý a nežil jsem ve Francii. Popravdě, žiji jenom s matkou a otce ani neznám," řekne a sklopí pohled.

Jako by mě někdo praštil do břicha. Proč mi něco takového říká? Proč mi to říká až teď?

„Přistěhovali jsme se sem ještě předtím, než jsme se my dva potkali," pokračuje a konečně se na mě podívá. „Tehdy jsem prostě jenom chtěl být normální, chtěl jsem zapadnout."

Nedokážu z něj spustit oči, ale vztek ve mně narůstá neobyčejnou rychlostí. „Ale proč?" nedopovím, protože mi najednou došla slova.

„Ani nevím, tehdy mi to přišlo jako dobrý nápad," okamžitě pozná, na co myslím a snaží se to obhájit. „Na Lighthallu jsem na stipendiu stejně jako ty. Mamka tráví většinu času v práci, protože potřebujeme peníze, a kdyby jenom jednou chyběla, přijde o své místo," řekne a v hlase se mu objeví náznaky odevzdanosti.