Láska podle melodie

Sebastian V.

Vejdu do třídy předstíraně sebevědomým krokem. Za ty dva týdny jsem měl neskutečně mnoho času na přemýšlení. Konečně mám trochu jasno. Už se od ní nedokážu držet dál. Prostě nemůžu. Každičký okamžik, kdy jsem bez ní, je pro mě neskutečně těžký.

Zvonilo už před deseti minutami. Celá třída sedí tiše a zírá do učebnic. Můj pohled však jako magnet přitahuje ona. Nenuceně si jednou rukou podpírá hlavu a soustředěně si čte v učebnici. To že se doopravdy soustředí, poznám podle toho, že si kouše ret. Vždycky je u toho tak roztomilá. Vlasy jí spadají přes rameno a vytvářejí vodopád odlesků.

Když vejdu, zvedne hlavu a zaměří se na mě. Tvář se jí rozzáří pocitem úlevy a skoro neznatelným úsměvem. Neznatelným pro běžného pozorovatele, já si jej nemůžu nevšimnout. Spěšně se omluvím profesorovi a spěšně zkrátím vzdálenost, která nás od sebe dělí, na minimum. Jak dosednu na židli, odvrátí ode mě pohled a začne se znovu věnovat svojí učebnici. Zalovím v batohu po té svojí, když mě něco napadne. Znovu jej zapnu a zlehka jí poklepu na rameno. Aniž by pozvedla oči, nakloní hlavu, čímž mi dá jasný signál, že mě poslouchá a můžu mluvit.

„Lizzie? Posuneš učebnici blíž ke mně? Prosím?" Zašeptám malinký kousek od jejího obličeje. „Nechal jsem ji doma." Dodám spěšně narychlo vymyšlenou výmluvu.

„Jasně." Odpoví po chvilce a posune svou učebnici doprostřed. „Stejně už to mám třikrát přečtené." Zašeptá ještě.

Nevěřícně se pousměju. Jak to tak rychle stihla? Vždyť jsou to tři hustě popsané strany. „Čtu prostě rychle." Dodá ještě, jako by mi četla myšlenky. Občas se sám sebe ptám, jestli toho vážně není schopná.

♫

Když zazvoní, začne si rychle skládat věci do tašky. Nechci otálet moc dlouho. Teď je moje příležitost. Už si ji znovu nenechám proklouznout.

„Děkuju." Natáhnu se k ní rychle a vrátím jí učebnici. Dvakrát se jí chci zeptat, přijde mi, že je tu ale moc lidí a tak si to vždy rozmyslím. Potřetí už to udělám, protože vypadá, že každou chvíli odejde.

„Co děláš místo těláku?" Vyhrknu rychle. Kdybych totiž váhal ještě chvíli, je dost možné, že bych si to rozmyslel.

Jako by moji otázku čekala, s klidem odpoví. „Obvykle se učím nebo si čtu. Teď, když je zima tak v knihovně."

„Aha," zamumlám. „A nechceš dnes své plány trochu změnit a zajít třeba na kafe?" Přijde mi to hloupé, ale ještě rychle řeknu. „Se mnou?" A zadívám se na ni (doufám) prosebným pohledem. „Piješ kafe, ne?"

„Je něco jako můj kyslík." Usměje se jedním ze svých vzácných úsměvů. Tedy pro mě vzácných.

„Tak co na to říkáš?" Zeptám se ještě rychle. Nechci tuto příležitost promrhat.

„Já..." Začne a na chvíli jako by bojovala sama se sebou. Pak však řekne: „Půjdu ráda." A mně spadne kámen za srdce a na tváři se mi rozlije úsměv.

Cesta ke kavárně proběhne jen za občasného prohození zdvořilostních frází, jinak je mezi námi většinou ticho. Objedná si vanilkové latté. To si musím zapamatovat.

Usadíme se u stolu vedle velkého okna a já z ní nemůžu spustit oči. „Nad čím přemýšlíš?" Zeptám se bezmyšlenkovitě.

„Cože?" Překvapeně ke mně zvedne oči.

„Vždy, když nad něčím přemýšlíš, koušeš si spodní ret." Pozvednu svou ruku a dotknu se svého rtu.

Zastaví se, se rtem stále ještě sevřeným mezi zuby. „Jak to víš?"