Láska podle melodie

4. Kapitola

S Chrisem si prohlídku neskutečně užiju. Začneme v nejvyšším patře, kde se nám nedopatřením podaří vlézt do pobíhajícího promítání filmu v promítacím sále. To naštvané sborové zasyčení ‚Á, světlo,' když otevřeme dveře a do zatemněné místnosti pustíme smrtící dávku slunečního záření je k nezaplacení. Další karambol na nás čeká hned o patro níž, když se bez rozmýšlení rozběhnu přes odpočívadlo k obrovským proskleným dveřím na balkon.

„Mio, dávej bacha, je tam-" Chrisův varovný výkřik přehluší tupá rána a moje nadávky.

„Au, sakra." Procedím mezi zuby, chytnu se za holeň a nějakou chvíli poskakuji na jedné noze, než se mi podaří ztěžka dosednout na pohovku. „Co to bylo?" Zmateně se rozhlížím kolem.

„Promiň, nestihl jsem tě varovat." Dojde ke mně spěšně Chris a ukáže rukou někam do prázdna na koberec. Teprve teď si všimnu, že neukazuje do prázdna, ale na nízký skleněný stolek, který úplně splývá s barevným kobercem.

„Au, bolí to jak čert." Zasyčím znova a opatrně si popotáhnu podkolenku dolů. Na noze se mi už začíná rýsovat pořádná modřina.

„Na to si zvykneš," zasměje se Chris a vyhrne si nohavici „Já ji mám permanentně už druhým rokem," řekne a ukáže na úplně stejnou modřinu na své noze. „Mám pocit, že sem ten stolek dal někdo schválně." Dokončí a oba se rozesmějeme.

Úplně nakonec mě vezme do knihovny. Ví, že miluju knížky, také mi je pomáhal stěhovat nahoru po schodech do mého pokoje. A mám jich slušnou sbírku. Knihovna je nádherná, celá jedna stěna je obestavěná knihovnami, plnými knih, uprostřed místnosti se nacházejí dvě pohovky a několik křesel. Z knihovny vede průchod do studovny, kde narazíme na Darrena. Dalšího ze svých spolužáků. Když spolu s Chrisem mluví, opět si všimnu jistých znaků. Všimla jsem si toho už ve třídě, ale teď se mi to potvrdilo. Ti dva spolu určitě chodí. U Chrise mi to bylo jasné od začátku. Svou teorii si jenom nenápadně ověřím. A nepletu se.

Společně strávíme zbytek pauzy a tolik jsem se ještě s nikým nenasmála. Když už se přestávka blíží ke konci, vyrazíme na další hodinu. Máme biologii, kterou zrovna v lásce nemám. Ale to není nic v porovnání s tím, že budu muset celých pětačtyřicet minut sedět vedle Sebastiana. Tady se totiž dodržuje zasedací pořádek, tudíž nade mnou v první hodině vynesl učitel rozsudek smrti, když mi řekl, ať se posadím vedle něho. A to jsem si oddychla, že můžu sedět vzadu.

„Ale, ale, ale. Naše New Hamptonská slečinka už se blíží. Kde ses tu vzala, kukačko?" Ozve se za mnou nepříjemný hlas. Ne, prosím teď ne, zaprosím v duchu. „Copak u vás neměli ve škole místa dost? To jsi nemohla jít někam jinam? Holky tu nemají co dělat." To už mě naštve. Prudce se otočím.

„Tak New Hamptonská slečinka jo," zasyčím na něj lehce podrážděně, přestože to na sobě nechci dát znát. „Velmi originální. Ale co taky čekat od kluka, který si celý život žije jako v peřince a jehož jedinou starostí je to, jestli má ve vlasech dost tužidla. A přestaň se mnou jednat, jako bych byla něco podřadného. Mám úplně stejné právo jako ty tady studovat." Odpovím a snažím se tvářit, jako že je mi to jedno.

„Ale, naše malá holčička se snaží hrát na dospělou. To je fascinující." Opáčí mi.

„Pro tebe je fascinující i to, jak se dělá led." Odpovím s kamennou tváří, otočím se na podpatku a s vítězoslavným pocitem si odkráčím sednout na své místo do poslední řady. Sebastian se nezmůže na slovo, ale zaslechnu, jak se několik kluků tiše zasměje. Jedna nula.

Ozve se zvonek a na vedlejším místě se objeví jeho urostlá postava. Už nic neříká, a přestože se od něj snažím držet co nejdál, letmo se dotýkáme lokty. A i když to přiznávám velmi nerada a dokonce se sama divím tomu, že si takové myšlenky vůbec dovoluji, není mi to ani trochu nepříjemné. V hlavě se za to sama vyfackuji. Po chvilce vstoupí do třídy učitel. Všichni unisono vstaneme na pozdrav.