Láska podle melodie

29. Kapitola

„Co to -?" Vyhrknu rychle, když si všimnu papíru v jeho levé ruce. Jednoduchým gestem mou otázku však přeruší a bez jediného slova se protlačí mezi kluky a trošku neohrabaně se vyškrábe na židli.

„Podepsal to!" Vykřikne a zvedne přitom papír do vzduchu. Cele osazenstvo na něj minutku zírá, potom se však všichni dají do jásotu. Stojím tam mezi nimi a nechápu ani slovo z toho, co říkají.

„Co se stalo? Kdo co podepsal?" Podívám se na něj a tázavě nadzvednu obočí. Co mi tu uniká?

„Oficiální potvrzení o studiu." Pronese a tvář se mu rozzáří úsměvem. Ještě nikdy jsem jej neviděla tak šťastného.

„Sebastiane, o čem to mluvíš?" Nechce se mi věřit tomu, co slyším.

„Ředitel to podepsal. Můžeš zůstat." Seskočí ze židle a přiblíží se ke mně na pár centimetrů.

„Ale jak?" Jediné na co se vzmůžu, je další otázka.

„Záleží na tom?" Podívá se mi zpříma do očí.

„Sebastiane, mluvíš vážně? Opravdu můžu zůstat?" Bez jediného slova rozloží papír a já sjedu očima až úplně dolů, kdy se vyjímá rozmáchlý podpis ředitele školy. Radostí mi poskočí srdce.

„To je neuvěřitelné." Vykřiknu a vrhnu se mu kolem krku. Úplně se na něj pověsím a on mě pevně sevře v náruči.

„Takže mi neodejdeš?" Zeptá se tiše mezi mými výkřiky radosti.

„Nic mě už nedonutí odejít." Zasměji se a přede všemi jej políbím. Z hloučku, který se seskupil kolem nás, se ozve několik pochvalných zapísknutí a nakonec hromový potlesk.

♫

„Nad čím přemýšlíš?" Podívá se na mě zkoumavě Sebastian.

„Nad tím, jaké mám úžasné štěstí, že jsem tě potkala. Pohodlněji se o něj opřu a znovu upřu oči na obrazovku.

Sedíme v našem obýváku na gauči a sledujeme první část hororu Dům v růžích. Jak dlouho mi trvalo Sebastiana přemluvit, aby se na to se mnou podíval. Horory mám ráda, ale sledovat je s někým je mnohem větší zábava.

Pravda, film nepatří mezi nejlepší, ale svou myšlenkou o domě, který sám od sebe roste a zvětšuje se, je fascinující. Skrývá tolik tajemství, která divák musí odhalit a i ve chvíli, kdy film skončí, má člověk pocit, že mu pořád něco uniká.

„Co si dáte k večeři?" Objeví se nám za zády mamka, až sebou prudce trhnu.

„Co se lekáš?" Zasměje se nad mým překvapeným a i částečně vyděšeným pohledem Sebastian.

„Kušuj." Letmo ho plácnu po rameni a otočím se k mamce. Na tváři jí pohrává úsměv.

„Ahoj Sebastiane." Usměje se na něj. „Napadlo mě, že bych objednala pizzu, ale nejsem si jistá, s čím ji máš rád.

„Já nejsem vybíravý," odvětí Sebastian. Potom se na chvilku zamyslí. „Jenom nemůžu houby a mrkev. Jsem na to alergický." Dodá po chvíli.

„Dobře. Tak bez hub." Usměje se znovu mamka. „A extra sýr je přijatelný?" Zeptá se ho a mně vůbec nevěnuje pozornost.

„To bude perfektní, paní Tateová, děkuji." Oplatí jí Sebastian úsměv a já mám co dělat, abych neobrátila oči. Úplně si ji omotal kolem prstu. Očividně má na ženy v naší rodině nějaké zaklínadlo.

„Super, jdu tam zavolat." Otočí se mamka na podpatku a vyjde z obýváku.

„A mě se nikdo nezeptá, jakou pizzu chci?" Křiknu za ní ještě.