Láska podle melodie

45. Kapitola

„Co se stalo mezi tebou a Benem, když jsem byla vevnitř?" pošeptám zvědavě Sebastianovi do ucha. Zaujala jsem strategickou polohu mezi nimi, protože kdybych je pustila k sobě blíž, kino by to možná neustálo.

„Kdy?" zeptá se překvapeně, aniž by odtrhl pohled od plátna.

„Když jsem si šla pro věci," zopakuju netrpělivě.

„Nic, jenom jsme si povídali," opáčí nevzrušně.

„Tak proč jste se pak chovali tak divně?"

„Sleduj film, ano?" zlehka mě chytí za bradu a otočí můj obličej zpátky k plátnu, kde právě chlápek v upnutém červeném latexovém oblečku poletuje mezi mrakodrapy. Ale musím uznat, že je celkem pěkný.

„Co se stalo mezi tebou a Sebastianem, když jsem byla vevnitř?" přesně zopakuju svou otázku do ucha Benovi.

„Jenom jsme si povídali," řekne klidně a otočí ke mně obličej.

„A o čem?" vyzvídám dál, teď už trochu podrážděně.

„O tobě."

„A to se nestydíte? Mluvit o mně a beze mě?"

„Neboj, jenom jsem ho trošku varoval," řekne tajuplně.

„Přede mnou?" podívám se na něj překvapeně.

„Ne. Přede mnou," řekne klidně a nespouští oči z plátna.

„Bene!" vykřiknu potichu.

„Dívej," chytí mě za bradu a zlehka nasměruje můj obličej k plátnu. Neochotně se znovu zaměřím na chlapíka v červeném, ale moje myšlenky se neustále vracejí k Benovi a Sebastianovi.

♫

„Nebylo to tak špatné, jak jsem čekala," řeknu, když vyjdeme z kina.

„Vidíš, a ty jsi mi to nevěřila," zasměje se Sebastian a vezme mě kolem ramen.

„Když já prostě nedám dopustit na původní verzi," omotám jednu svou paži kolem něj.

„Dík za pomoc, kámo," kývne Sebastian Benovým směrem. „To, o co jsem se snažil půl roku, se ti povedlo za půl minuty," nevěřícně kroutí hlavou, „asi se od tebe začnu učit."

„Není zač, aspoň jsme tady naší holčičce trochu rozšířili obzory," mrkne na mě Ben.

„Kdo je u tebe holčička?" naoko se urazím.

„Promiň, velká slečno," vyzní to trochu ironicky, vzhledem k tomu, že mě oba minimálně o hlavu převyšují a já mezi nimi opravdu vypadám, jako malá holčička. Nedám se tím však vyvést z míry a s klidem pronesu:

„No to už je lepší. Prý malá holčička," mrmlám si potichu a oba za chvíli vyprsknou smíchy.

„Já vám dám," praštím je zlehka do ruky.

„Měli bychom už jít," řekne Sebastian a nasměruje mě k domovu. „Je dost pozdě."

Jenom velmi neochotně se přizpůsobím jeho chůzi, protože mě stále drží kolem ramen a Ben jde vedle nás.

„Kde vůbec spíš?" zeptá se jen tak mimochodem Bena.

„U Mii," odpoví bezmyšlenkovitě Ben, okamžik na to se však opraví: „Na gauči v obýváku."

„Aha," řekne Sebastian odtažitě. „Nepohodlný co?"

„Ani nemáš tušení jak," zasměje se Ben. „Budu se z toho vzpamatovávat ještě aspoň měsíc."