Láska podle melodie

73. Kapitola

V hlavě mi ještě pořád zní slova poslední písničky, když natáhnu ruku a pustím si video od začátku. Trvalo něco přes hodinu, mně to ale přišlo jako sotva pár minut. Když to dokoukám potřetí, do pokoje vtrhne Barnett. V obličeji je červený, ústa však má roztažená v úsměvu od ucha k uchu.

„Jak -" přeruší mě však dřív, než vůbec něco řeknu.

„Je na pooperačním, můžeš za ním," řekne prostě a natáhne ke mně ruku. „Ještě bude mimo kvůli sedativům, ale operace dopadla líp, než jsme očekávali."

Bleskově vystřelím do stoje a nechám se Barnettem odvést na oddělení. Jednotlivá lůžka jsou oddělena bílými závěsy a zpoza každého se ozývá pípání přístrojů. Sebastian leží až na tom úplně nejzadnějším, naproti okno. Netrpělivě doběhnu až k němu. Oči má zavřené a pokojně spí, ve chvíli, kdy ho vezmu za ruku, mu však zacukají víčka. Když otevře oči, chvíli zmateně bloudí kolem, potom však vyhledá můj obličej a koutky úst se mu zvednou v nepatrném úsměvu.

„Jsi skutečná, nebo se mi jenom zdáš?" zašeptá.

„Myslím, že se ti jenom zdám," odpovím. „A měl bys o mně přestat snít, škodí to tvé představivosti," neodpustím si rýpnutí.

„Tak oni mě otevřou, seberou mi jeden orgán a nahradí ho druhým a ona má ještě tolik drzosti, aby do mě rýpala," podotkne. „Toto není sen, ale noční můra." Jeho oči však září pobavením.

Přisunu si židli až k jeho posteli a jeho ruku opatrně svírám ve svých dlaních. Mám sto chutí vrhnout se mu kolem krku a umačkat ho v objetí. Po tvářích se mi začnou řinout slzy.

„Ššš," udělá Sebastian a opatrně mi setře slzu z jedné tváře. „Už je to za námi," mumlá, když položím hlavu na postel vedle něj a rozpláču se naplno. Veškeré napětí, stres a strach posledních dní odplouvá pryč a jak mi docházejí slzy, uvnitř se mi rozlézá pocit klidu.

Po několika dnech přesunou Sebastiana na soukromý pokoj. Zotavuje se až neuvěřitelnou rychlostí. Bere tuny léků, ale jeho pohublé a vysílené tělo se začíná znovu probouzet k životu. Brzy by ho měli pustit z nemocnice do domácí péče. Už se na to neuvěřitelně těším. Když po deseti dnech od operace vkročím k němu do pokoje, sedí na posteli. Nemocniční košile zmizela a vystřídalo ji triko s límečkem a černé kalhoty.

„Už tě pouštějí?" vykřiknu radostně a vrhnu se k němu.

„Ještě ne," odpoví a potutelně se usměje.

„Tak proč - ?" nedopovím, jenom přejedu očima jeho oblečení a povytáhnu jedno obočí.

„Posaď se," pronese s klidem.

„Co -" Sebastian mi zacpe rukou pusu a moje otázka tak zůstane nevyřčena. Hlavou se mi honí všelijaké děsivé scénáře, jeden horší než druhý. Sebastian se však stále usmívá.

„Mio," začne a trochu se začervená. V příští chvíli však jeho hlas zesílí. „Po tom, co všechno jsme v posledních dnech zažili, jsem musel hodně přemýšlet. Uvědomil jsem si, jak strašně je život nepředvídatelný a hlavně, jak neuvěřitelně krátký je. Došlo mi, že se nikdy nestanu astronautem. Ani neprocestuji svět za jediný den nebo se nestanu králem Anglie. Nedostanu se do 18. století a ani nikdy nepotkám všechny lidi na zemi. Ale našel jsem tebe. Věc tak nepravděpodobnou a přesto tak skutečnou a já tě miluji, jak nejvíc jenom dokážu a každý den se přesvědčuji o tom, že to jde pořád víc a víc." Sebastian se odmlčí a pohledem plným naděje se na mě podívá. „Miluju tvůj smích, tvou schopnost radovat se z maličkostí. Tvou pihu na očním víčku a maličko křivý malíček. A hlavně miluji ten pocit, který mám, když jsem s tebou."