Láska podle melodie

16. Kapitola

Do Vánoc zbývá už jenom 12 dní. Jak se blíží svátky, blíží se bleskurychle i okresní kolo. V úterý je poslední oficiální zkouška a pak už jenom pár výjimečných. Pořád však nemám dojem, že bychom to uměli bezchybně. Možná ve mně začíná hlodat strach, ale ještě bych ráda nacvičovala. Nejlépe se Sebastianem...

Sebastian. V jednom kuse na něj musím myslet. Od doby, co mě tak galantně zachránil na schodech, se moje myšlenky ubírají pouze jeho směrem. Od chvíle, co se ráno probudím, do doby než zavírám oči, jej mám neustále na mysli. A to není dobré, Snažím se s tím bojovat, ale čím víc se snažím, tím jsem na tom hůř.

Jak je na tom on? Je to pro něj jenom vtip, nebo něco víc? Záleží mu na mně? Kromě poblázněných myšlenek mi však hlavou víří spousta otázek. Sebastian je nevyzpytatelný. O tom jsem se dost dobře přesvědčila už několikrát. Většinou je protivný jako vyrážka, ale když na chvíli odhodí tu svou slupku, ukáže se milý a citlivý kluk. Stojí mi to ale za to?

Po celém víkendu, kdy se snažím pohmožděný kotník co nejvíc šetřit a pravidelně jej leduji, na něj můžu v neděli odpoledne už celkem slušně chodit. Naštěstí se mi to stalo teď, při představě, že by to bylo o týden později, se docela zděsím. Tančit s tím bych opravdu nezvládla.

Zrovna když se v neděli pozdě večer prokousávám příklady do školy, pípne mi zpráva na messengeru.

Sebastian: Noha už je v pořádku?

Poskočí mi srdce. Už zase napsal. Během jednoho týdne už potřetí. Docela úspěch, na to, že jsem jej ani ne před týdnem pořádně seřvala. A před víc než týdnem byl ples. Bezděčně zabloudím očima ke skříni, kde v tmavém pytli visí moje pečlivě uschované šaty. Vrátím se myšlenkami k mobilu, a abych nevypadala nějak nedočkavě, odepíšu.

Mia: Aspoň „ahoj" bych si zasloužila. A jo, už je opravdu v pořádku.

Sebastian: Promiň, ahoj. Co děláš zítra odpoledne?

Mia: Podle toho, proč to chceš vědět. :)

Sebastian: Můžeme někam zajít. A pak třeba zase cvičit. Posledně nám to spolu šlo.

Mia: To asi nebude nejlepší nápad...

Sebastian: No tak, Lizzie.

Mia: Žádné no tak, Lizzie. Copak už si nevzpomínáš, jak ses choval minule? Po tom plese myslím...

Sebastian: Byla to ode mě blbost. Moc mě to mrzí, Lizzie.

Mia: Nevěřím ti.

Sebastian: Dovol mi ti ukázat, že mi můžeš věřit. Prosím.

Mia: Tak dobře. Ale jenom nacvičovat. Nic víc.

Sebastian: A kafe je společensky vhodné?

Mia: To se ještě uvidí.

Sebastian: Tak ve tři hodiny v aule?

Mia: To bude fajn. :)

Sebastian: Dobře, domluveno. :)

Chvilku se nic neděje a pak ještě napíše.

Sebastian: Máš teď čas?

Mia: Proč se ptáš?

Sebastian: Jenom tak. Jestli si nechceš třeba chvíli povídat... :)

A je to tu. Zítra s ním budu nacvičovat a teď si chce ještě povídat. To nevěstí nic dobrého. Mám říct, že nechci? Ale zase v té kavárně to tehdy bylo fajn. A na tom plese vlastně taky. Rázně zaklapnu učebnici fyziky a pak napíšu.