Láska podle melodie

32. Kapitola

„Dvě sta, dvě sta padesát, tři sta, tři sta padesát." Mumlám si potichu, zatímco odvažuji požadované množství hladké mouky na muffinky. Na třech stech padesáti gramech se zastavím a sundám nerezovou misku z digitální váhy.

„A teď cukr." Řeknu si opět polohlasem, když se letmo podívám na recept. „Sto padesát gramů." Pozoruju, jak se z plastové krabičky pomalu odsypává do druhé misky. Když ho mám přesně odvážený, přesypu jej k čekající mouce.

Ze soustředění mě vyruší zvonek u dveří. Uplyne několik minut, než si uvědomím, že jsem doma sama, protože mamka s taťkou museli na konferenci do New Yorku, a že dveře se samy od sebe neotevřou. Bleskově proběhnu chodbou, abych došla otevřít.

Ani mě nepřekvapí, když za dveřmi spatřím Sebastiana se dvěma šálky kávy. Spíš mě překvapí, že tentokrát neházel kamínky, ale přímo zazvonil.

„Ahoj, kde se tu bereš?" vyhrknu rychle, když jej táhnu dovnitř a snažím se uniknout lezavému větru, který se sem žene zvenčí.

„Copak nejsi ráda, že mě vidíš?" Zeptá se dotčeně.

„Ano, jsem moc ráda, že tě vidím, ale jak sis možná všiml, mám teď příliš práce." Ukážu mu zamoučené dlaně.

„No a s tou ti právě jdu pomoct." Zahaleká Sebastian nepřirozeně nadšeným hlasem, zatímco si svléká kabát a věší jej na jeden z věšáčků. Rukavice a šálu si odhodí na křesílko v předsíni. Jasně, chovej se jako doma. Mám pocit, že on to začíná brát až moc doslovně.

„Sebastiane, já radši pracuju sama v klidu." Snažím se mu to rozmluvit, on už je však na půli cesty do kuchyně.

„Tak kde mám začít?"

„Vezmi si tohle." Povzdechnu rezignovaně a podám mu zástěru.

„Ale ta je růžová." Zaprotestuje a odstrčí moji ruku zpátky. „Nechci růžovou." Zakňourá.

„Jinou tu nemám." Natáhnu ruku zpátky k němu. „Bude ti muset stačit tahle."

„Chci tu tvoji." Ukáže na mě a zasměje se.

„Vždyť ta je taky růžová."

„Ano, ale má úžasnou kočičí kapsu." Sebastian ke mně dojde a šťouchne do ní. „A mňouká!" Vykřikne překvapeně, když na něj kočka udělá mechanické mňau. „Tu chci."

„Dobře, dobře. Vzdávám to." Začnu si odvazovat zástěru za krkem. „Tady ji máš." Vyměním svoji zástěru za tu jeho a v duchu doufám, že teď už bude klid.

„Ale ta tvoje je se psem." Znovu zaprotestuje a natáhne ruku. „A neříkej, že..." Pes na kapse na něj zaštěká. „Tu chci."

„Sebastiane, chováš se jako malý." Plácnu ho přes ruku. „Nechej si tu, co máš a už pojď radši něco dělat, protože s takovou to nedoděláme ani do Velikonoc.

„Nechovám se jako malý. Kdybych se choval jako malý, tak udělám toto." Nabere z pytlíku trochu mouky a prskne mi ji do obličeje.

„Sebastiane!" Trochu na něj zakřičím, pak však také popadnu hrst mouky a hodím ji na něj. „A teď jsme si kvit." Řeknu a rychle jej obejmu, když vidím, že se natahuje pro další hrst.

„Když to říkáš..." Přidrží mě jednou rukou a tou druhou ještě rychle shrábne poslední zbytky mouky, co ulpěly na desce stolu a hodí ji na mě.

„Ááá." Vykřiknu a rychle se od něj odtáhnu. „Ty zrádce."

„Dobře, dobře, příměří." Natáhne před sebe ruce, jako by se chtěl vzdát. „Co mám dělat?"