Láska podle melodie

61. Kapitola

„Máš už nějaké plány na tvoje narozeniny?" promluví na mě ze sluchátka Benův hlas.

„Zatím nic konkrétního," řeknu klidně a podívám se na Sebastiana. Sedí na opěradle lavičky a zadumaně se dívá do země. Znovu mi na mysl přijde děsivý fakt, že na moje narozeniny tu už ani být nemusí.

„Měli byste se Sebastianem přijet," navrhne Ben.

„Vážně si myslíš, že to bude bezpečné?" zeptám se pochybovačně, když už jsem Sebastianovi na dosah. Zlehka ho lípnu na tvář, zatímco Ben mluví.

„Mio, nezačínej s tím zase. Myslím, že tohle už je dávno vyřešeno. Bude to bezpečné, obzvlášť teď," naráží tím na Sebastianův stav. „Pokud se o něj bojíš, všechno zařídím, tak kdyby se náhodou něco přihodilo, budeme připravení."

„Ještě uvidíme, moc mi to teď nemyslí."

„Kdo to je?" naznačí neslyšně ústy.

„Ben," odpovím stejně.

„Nazdar Bene," křikne mi do ucha. Původně to asi mělo být adresované Benovi, mě teď ale brní půlka hlavy.

„Á, tak ty jsi tam s ním. Že ho taky zdravím."

„Taky tě zdraví," řeknu tentokrát hlasitěji a adresuji to Sebastianovi. „Musím končit, jdeme na zkoušku," obrátím se znovu na Bena. „Dám ti vědět přesný den a hodinu státního, musíš přijet. A zvážím to léto, slibuju."

„Budu se těšit," odpoví Ben. „Zatím se měj."

„Já taky. Pa." Odpovím a zavěsím.

„Co jste řešili?" zadívá se na mě zkoumavě Sebastian.

„Letní prázdniny," řeknu a snažím se nasadit neutrální tón. „Jak by se ti líbilo, jet na pár dní do New Hampshire?"

„Myslíš do tvého New Hampshire?" zeptá se znovu a zvedne se z lavičky.

„Ano, přesně tam," odpovím a přikývnu. „Mohla bych tě tam provést, ukázat ti náš starý dům, seznámit tě s kamarádkami ze základky, s prarodiči. Co ty na to?" S malou jiskřičkou naděje se na něj podívám.

Omotá si svou ruku kolem mého krku a sevře mě v náruči, jak se pomalu ubíráme směrem k divadlu. „Nezní to špatně," odpoví po chvíli a mně spadne brada.

„Jako vážně?" zeptám se nevěřícně, protože mám pocit, že jsem špatně slyšela.

„Ano, mohla by to být zábava," odpoví, a když si všimne mého výrazu, zamračí se. „Co, řekl jsem něco špatně?"

Dál na něj zírám jako na zjevení.

„Mio, začínáš mě děsit," řekne a zamává mi rukou před obličejem.

„Ty vážně chceš jet se mnou do New Hampshire? Nejsi nemocný?" natáhnu se a sáhnu mu na čelo, jestli nemá horečku. „Neřekneš mi teď náhodou, že ti zbývají poslední dva týdny života?"

„Nejsem na tom zrovna nejlíp, ale ještě neumírám," podotkne trochu podrážděně. „Co je tak špatného na tom, že chci jet s tebou a poznat zbytek tvojí rodiny a místo, kde jsi prožila celé dětství?"

„Nepřijde mi to zrovna jako věc, po které kluci prahnou," podotknu, ale srdce se mi zatetelí blahem. I po takové době mě Sebastian dokáže vždycky překvapit.

„Tak asi nejsem jako všichni ostatní," podotkne a znovu vykročí. Pomalu už se blížíme ke kavárně, kde nervózně podupávají Chris s Darrenem. Každý drží v ruce dva plastové kelímky.