Láska podle melodie

39. Kapitola

„Jsi už druhý člověk, co má zvláštní nutkání mi zavazovat oči." Tápu před sebou rukama a marně se snažím prokouknout tu temnotu, která mě obklopuje. „Ale máš u mě plusové body za to, že se mě nesnažíš zabít."

„Teď stůj." Promluví někde u mého levého ucha.

„Proč?" Rozmáchnu se kolem.

„Protože tě nechci zabít." Zasměje se. „A protože když uděláš ještě jeden krok, praštíš se do hlavy o strom."

„V tom případě děkuji za varování." Zůstanu stát na místě. „Bylo by nepříjemné být praštěná."

„Myslíš ještě víc, než jsi teď?" Ozve se znovu.

„Ty..." Rozmáchnu se, ale musím jej minout, protože moje ruka jenom neškodně prořízne vzduch.

„Takže teď pokrč kolena, sehni se a ujdi tak tři větší kroky." V jeho hlase zaslechnu náznak smíchu, přesto však udělám přesně tak jak říká.

„Výborně, teď můžeme pokračovat."

Ujdeme asi deset kroků, když mě znovu zastaví.

„Proč mám stát teď?" Zeptám se unaveně. Pochodujeme tu už asi půl hodiny. V té tmě jsem úplně ztratila pojem o čase. Můžeme jít stejně dobře deset minut, jako hodinu.

„Pokud se nechceš zabít o kámen, tak zastav."

Poslušně zastavím na místě a znovu kolem sebe rozmáchnu rukama. „Už tam budeme?"

„Za chviličku." Jeho poloha se změnila, teď se ke mně jeho hlas nese odněkud zepředu. „Teď hodně zvedni nohu a udělej velký krok dopředu. Jako bys chtěla překročit velký kámen na zemi."

„Umím, překročit kámen." Ono se to ale snadno řekne, avšak hůř udělá. Vzhledem k tomu, že nic nevidím, ani nevím, kde jsem, nemám o velikosti překážky ani ponětí, proto nevím, jak velký krok mám udělat, abych ten šutr na zemi překročila, ale zase abych u toho nevypadala jako čáp na procházce. Raději zariskuji a zvolím něco mezi velkým a středním krokem. Hladce překročím kámen, aniž bych o něj zavadila a došlo ke katastrofě.

Posledních dvacet kroků už dojdeme bez zastavení. Když mi Sebastian sundá šátek z očí, otočím se, abych tu krkolomnou cestu viděla. Jediné, co však spatřím, je rovná cesta z udusané hlíny. Chvilku na ni nechápavě valím oči, pak však zpozoruji Sebastianův poťouchlý výraz a pobavené jiskřičky v očích.

„Ty!" Naoko uraženě jej plácnu po rameni. „Tys mi to všechno dělal schválně! Všechno to shybování, překračování, otáčené, uhýbání..." Na rty se mi dere úsměv. „Ty sis to celou dobu jenom vymýšlel."

„Promiň, Lizzie, ale bylas u toho tak strašně roztomilá, že jsem si prostě nemohl pomoct." Směje se tak moc, že se musí ohnout v pase, aby mohl popadnout dech a doříct tu větu.

„Hned od začátku mi to bylo podezřelé. Ale stejně jsem ti věřila." Sebastian mě sevře v objetí a já jej začnu lechtat. „To si vypiješ." Teprve, když už ani já nemůžu popadnout dech, vyhlásím time out.

Potom se znovu vrátím do myšlenek před tu chvíli, než jsem zjistila, že si ze mě jenom utahoval.

„Co jsi mi teda chtěl ukázat?" Rozhlédnu se kolem, nic zvláštního však nevidím.

„Ještě kousek musíme jít." Chytne mě za ruku a nadšeně mě táhne za sebou. Asi po dvou minutách dorazíme na stejnou mýtinku u rybníka, kde jsme byli před několika měsíci. Tedy pokud můžu říct, že je stejná.