Láska podle melodie

20. Kapitola

Tři dny na to mě vyděsí rána sněhovou koulí do okna. Ani se nemusím dívat ven, a vím, že Je to Sebastian. Ten kluk má nějaký podivný strach z našeho zvonku, jinak si to vysvětlit neumím. Sotva vystrčím hlavu z okna, jenom těsně mě mine další sněhová nálož.

„Zbláznil ses?" Vykřiknu z okna na vysokou postavu zachumlanou v šále, stojící na naší příjezdové cestě.

„Promiň, Lizzie." Zavolá na mě zpátky a narovná se.

Vytřesu si z vlasů kousky zmrzlé vody, které se mi tam po odrazu zachytily. Všimnu si, že mě Sebastian se smíchem pozoruje. „Mohl jsi mi ublížit." Řeknu ještě naoko naštvaně, ale ve chvíli, kdy si začne spravovat černou čepici, která mu zakrývá jeho vždy tak pečlivě rozcuchané vlasy, shrábnu prsty z parapetu hromádku sněhu a mrštím ji jeho směrem. Těsně jej zasáhnu do ramene. „Jo," vítězoslavně zvednu ruku ještě stále pokrytou ledovými kapkami a zatnu ji v pěst.

„Ty potvůrko." Zasměje se ale než se stihne sehnout pro další sníh, hodím ještě jednou. Tentokrát jej však minu, ale ze strachu, že mi to bude chtít oplatit, přivřu okno.

Když zahlédne, že se schovávám, zvedne ruce na znamení míru a zavolá. „Pojď ven." Zaškemrá a zaprosí rukama.

Už už chci odpovědět, že jdu, pak mě však něco napadne. „Zazvoň." Nakážu mu.

„Cože?" Nechápavě vytřeští oči.

„Běž ke dveřím a zazvoň." Zopakuju.

„Nepřipadá ti to už trochu zbytečné?" Opáčí mi a rozhodí rukama. „Už spolu mluvíme."

„Ale posledně jsme se na něčem domluvili." Udělám na něj psí oči. „Neotevřu, dokud nezazvoníš." Abych potvrdila svá slova, zavřu okno a seběhnu dolů, kde si stoupnu za vchodové dveře. Zamávám na něj z okna v předsíni, a když si mě všimne, dojde také ke dveřím.

„Otevři, Lizzie." Zavolá na mě přes dřevo.

„Až zazvoníš." Opřu se zády o dveře a dusím v sobě smích.

„No tak, Lizzie."

„Zazvoň."

„Ne." Zavolá hláskem jako malé dítě, které ještě nechce jít spát.

„Sebastiane." Chci mu zahrozit zvednutým prstem, pak mi ale dojde, že mě nevidí, tak znovu zavolám. „Zazvoň. Nezabije tě to, slibuju."

„Ale řekla sis o to." Chvíli na to se ozve zazvonění a celá rozjívená otevřu dveře. A to je osudová chyba. Okamžitě se mi na obličej připlácne obrovská sněhová koule a zmrzlé kousky se mi dostanou úplně všude. Do pusy, vlasů i za tričko. Vyděšeně zapištím a vběhnu Sebastianovi přímo do náruče.

„Ty... Jsi... Takový... Neskutečný... Idiot..." Vykoktám se sebe, zatímco se snažím setřepat ze sebe sníh. „Aspoň mi pomoz." Otočím se k němu, aby mě mohl pomoct oprášit. „Tohle ti tak snadno neprojde." Zamumlám jeho směrem, když už jsem jakž takž oprášená.

„Chtěla jsi, abych zazvonil, nebo ne?" Opáčí mi s širokým úsměvem na rtech. Snad nikdy se tak vesele neusmíval.

„Ano, zazvonil." Procedím naoko naštvaně mezi zuby a založím ruky před tělem, jako bych se snad tímto ubohým způsobem mohla nějak zahřát. „Ne se ze mě pokusil udělat sněhuláka." Ledové kapičky mi pronikají na každičký kousek těla a mě přejde mráz po zádech. „Pojď dovnitř, než tu zmrznu." Řeknu ještě a rychle se schovám vevnitř. Počkám, než vejde a pak konečně zavřu dveře a zamezím tak přístupu ledovému větru.