Láska podle melodie

40. Kapitola

„Krajské kolo se kvapem blíží, měli bychom začít přemýšlet nad výběrem songů." Hewitt si založí ruce na prsou a přeměří si nás pohledem sotva vstoupí do třídy. Tak kvůli tomu svolal naléhavou páteční schůzku v pátek před prázdninami? To si mohl odpustit.

Sedím opřená o Sebastiana a usrkávám z dvojitého latté, pro které jsem si stihla zaběhnout během přestávky. Několik posledních týdnů bylo pořádně namáhavých a mně se teď skoro permanentně klíží oči. I zbytek osazenstva sedí poněkud zplihle a sem tam někdo zívne.

„Co se to s vámi děje, děcka?" Rozhlédne se nevěřícně po třídě Hewitt, který jako vždy srší energií.

„Jsme unavení." Ozve se odkudsi z davu. „Posledních pár týdnů bylo pekelných."

„Ale no tak." Rozhodí rukama. „Vždyť jste mladí a plní energie, vy nemáte být co unavení." Zadumaně se poškrábá na spánku a pak tleskne rukama, až většina z nás leknutím nadskočí.

„Tak fajn. Vybereme písničky a pak můžete jít." Znovu se po nás rozhlédne, a když zjistí, že s ním jeho elán nikdo nesdílí, jeho nadšení malinko opadne. „No tak. Tři písničky. Pak můžete jít."

Všichni se alespoň částečně narovnáme na svých židlích, jenom abychom dali na srozuměnou, že s jeho nápadem souhlasíme. Cokoliv více je už nad naše síly.

„Takže, chtělo by to nějakou pecku, kterou zakončíme celé vystoupení, aby si nás lidé zapamatovali. Pak něco, co všechny příjemně naladí. Ale na začátek bychom zase měli udělat duet." Vezme do ruky modrý fix a začne rozmáchle čmárat po tabuli. Když vytvoří základní kostru tabulky, otočí se zpátky k nám. „A teď to chce nějaké nápady."

„Co třeba Impossible." Navrhne překvapivě Sebastian. „Má to hluboký text a lidi by to mohlo upoutat. Navíc máme příležitost předvést, co doopravdy umíme."

„Výborně. Toto se mi líbí." Ukáže na Sebastiana fixem, pak se otočí k tabuli a do prostředního okýnka naškrábá Impossible. „Něco dalšího?"

Všichni se po sobě podívají. Očividně teď všichni mají v hlavě stejně prázdno jako já, protože mě nenapadá jediná dobrá písnička. Můj mozek pak zpětně zpracuje jednu velmi podstatnou informaci, která se k němu měla dostat už před několika minutami, ovšem někde nejspíš došlo ke zkratu.

„Počkejte..." Ozvu se nahlas, aniž bych věnovala pozornost překvapeným pohledům mých spolužáků. „Říkal jste, že na zahájení dáme duet?" Poplašné kontrolky v mé hlavě se červeně rozblikají. „Nemyslíte tím snad -"

„Ano, zase si zazpíváte se Sebastianem. Posledně vám to ladilo tak dokonale, že by byla věčná škoda, dovolil bych si říct přímo hřích, toho nevyužít." Už zase začíná mluvit příliš složitě. Můj mozek teď složitější věty absolutně nepobírá.

„Ehm, můžete to prosím zopakovat, asi jsem špatně slyšela." Podívám se doleva na Sebastiana a musím se pousmát, při pohledu na jeho překvapený úsměv. On to taky nejspíš nečekal.

„A ještě by bylo skvělé, kdybyste pro nás zase navrhla kostýmy, dává to celému představení tu správnou atmosféru." Jsem tak překvapená, že se vzmůžu jenom na hloupé:

„Jasně, není problém." Vážně už potřebuji přestávku.

„Výborně." Hewitt si prohrábne vlasy a já bych jej v tu chvíli nejradši vzala sešitem po hlavě. Jsem na to ale příliš unavená a moje ruce spí. „Víte co, tohle nemá smysl. Do příště si promyslete výběr písniček a sejdeme se tu zase po prázdninách v úterý ve stejnou dobu. A prosím, snažte se mi tu příště neusnout. Můžete jít." Teatrálně si povzdechne a pak mávne rukou k východu. Očividně jej pohled na naše zmučené tváře taky vyčerpal.