Chci tě zpátky

I

(PÁTEK, 14. září 2018)

„Ollie."

Můj vzdech se nesl tichem pokoje a rezonoval mou duší. A s trochou štěstí i tou jeho.

„Ollie."

Moje nespokojené kňourání.

„Ollie!"

Můj výkřik při vyvrcholení o nocích, které patřily jen nám dvěma.

Jeho tvář nesmazatelná a vypálená do mých vzpomínek. Nezničitelná.

Dlouhé černý vlasy kolem dokola podholené a stažené do culíku. V každém uchu stříbrný tunel. To levé tedy zdobily ještě tři náušnice z chirurgické oceli navíc. Piercing v jazyku. Jizva pod obočím a uhrančivý pohled čokoládových očí, které s touhou tmavly a skrývaly tolik tajemství, o kterých jsem neměla nejmenší ponětí. A taky to tělo poloboha.

Jen dívat se na něj déle než tři vteřiny, mě nutilo tisknout stehna k sobě. A co teprve když se on podíval na mě.

Jenže to už bylo víc než pět let.

Pět.

A pořád se ke mně vracel ve snech.

Stejně jako dnes.

Vzbudila jsem se zpocená s doznívajícím orgasmem a dekou zmuchlanou mezi stehny. Srdce mi tlouklo jako šílené a sotva jsem se dokázala plynule nadechnout. Zamrkala jsem do tmy a sáhla po telefonu na nočním stolku. Bylo něco málo po půl čtvrté.

No to je k posrání skvělý.

Co bylo ještě o chlup skvělejší?

Textovka od Davida: Jsi zítra v práci? Mohl bych se přes oběd stavit.

Jen jsem zaskučela, hodila mobil zpátky a snažila se vymyslet sto a jeden důvod, proč by bylo lepší, kdyby se mi zdávalo o mém příteli, se kterým jsem chodila už skoro celé dva roky.

David byl přece taky pěkný chlap. Rozcuchané blond vlasy, světle modré oči, které neskrývaly absolutně nic, a jeho vypracované tělo bylo ještě svalnatější než to Ollieho. Jenže v tom to nebylo. Pozorovat Ollieho chůzi bylo jako dívat se na šelmu při lovu. Bylo na něm něco, co mě nutilo sledovat každý jeho pohyb, co mě neustále nutilo mít se na pozoru, protože mohl kdykoliv zaútočit. Kdykoliv. A David byl prostě...

Moment, proč jsem je vlastně srovnávala?

Sakra.

Tohle ode mě nebylo vůči Davidovi fér. Byl to věrný a hodný přítel. Všechno na něm bylo bezpečné a známé. Být s ním byla stejná jistota jako, že zítra vyjde slunce.

S Olliem mohlo jít kdykoliv cokoliv do háje.

A navíc zpíval v kapele. Věřit zpěvákovi je samo o sobě dost velká pitomost.

Dobrá a dost.

Je čas na studenou sprchu a knihu, protože dneska už nejspíš neusnu.

***

Co jsem nečekala? Že doopravdy usnu - s nosem zabořeným do knihy - a ráno se mi povede zaspat do práce.

Volala jsem své kolegyni a dlouholeté kamarádce June, ale nezvedala to, takže jsem musela vážně hýbnout zadkem.

Vlítla jsem do koupelny, rychle si odbyla ranní hygienu, zvýraznila si tmavě modré oči řasenkou a černými linkami a zrzavé vlasy jsem si stáhla do hodně ležérního drdolu. To bude muset stačit.