Chci tě zpátky

LV

(NEDĚLE, 30. září 2018)

Takže jsme se vrátili... ke mně domů.

Poté, co jsme se oblékli a pozhasínali všechny svíčky, jsme deštěm přeběhli do auta a absolvovali naši cestu mlčky. Ale v něčem to bylo jiné. Ollie každou možnou chvíli svíral mou dlaň a do domu mě pak vynesl v náruči. Odmítal mě dokonce pustit, i když jsme stoupali výtahem nahoru k mému bytu.

Dali jsme si sprchu, sex, jídlo a další sex. V tomhle pořadí. Mluvili jsme jen minimálně a neustále jsme se jeden druhého dotýkali, jako bychom s tím nedokázali přestat. Bylo už něco kolem půl páté nad ránem, když jsme vedle sebe odpadli nazí v mojí posteli a stále natisknutí na sebe zůstali oba zírat do stropu.

Místnost ovládlo ticho přerušované našimi horečnatými dechy, které se slily v jeden.

Otočila jsem se na bok, abych mohla Olliemu pohlédnout do tváře a pak jsem překvapeně vyjekla, když mě strhnul na své tělo. Moje hlava zapadla na jeho hruď, paže jej omotala kolem pasu, mé stehno se usadilo na jeho nohou. Bylo to moje nové nejoblíbenější místo k žití. Přesně tam s uchem nad jeho srdcem, kde jsem mohla poslouchat ono známé: ‚Buch – buch. Buch – buch.'

Poškrábala jsem ho nehty na boku a on mě pevně objal a políbil na temeno.

Měla bych být v pohodě... nebo se pokusit konečně usnout, protože moje tělo už bylo na pokraji vyčerpání. Jenže můj mozek pracoval na plné obrátky a své myšlenkové pochody jsem díky tomu zřejmě nedokázala zastavit. Ollie mi dnes svěřil velkou část své minulosti, ale měla jsem tušení, že to není všechno. A potom... pořád jsme nedořešili to, co bylo mezi námi. A fakt byl ten, že já toho v sobě taky dusila hodně.

Nech to být, Tate. Prostě to nech být.

„Takže," začala jsem váhavě a proklínala se v duchu za svou nenechavost, „máš na mě vztek?"

Tlumeně se zasmál, což pode mnou rozvibrovalo jeho hrudník. Pak se na chvíli odmlčel, než řekl: „Takže jsi celou tu tabuli za postelí kompletně smazala?"

Zamračila jsem se nad tím, jak se snažil změnit téma. „Ollie, já se ptala první."

„Já vím," opáčil nevzrušeně. „Jen... Asi jsem si chtěl konečně užít to, že tě držím v náruči a nechat všechny problémy světa za dveřma týhle ložnice."

Což jsem chápala, samozřejmě. Jenže jsem asi nějak potřebovala ujistit, že tyhle věci mezi námi nezůstanou nedořešené. Povzdychla jsem si a přejela konečky prstů po jeho paži. „Dokážeme spolu někdy v klidu mluvit o všem, co se tenkrát stalo? Bez hněvu a skrytý bolesti?" dostala jsem ze sebe namáhavě a tak nějak se snažila zamaskovat, že za tím vším se skrývá strach.

„Nevím," připustil. „Nevím, jestli je to vůbec možný." Což byla víc než trefná poznámka, protože jsme na sebe při takových rozhovorech většinou začali křičet. Chvíli bylo ticho, než přišlo nečekané: „Chceš si psát maily?"

Tím mě rozhodně zaskočil. Nebyla jsem si jistá, jestli si ze mě utahuje. „A já si myslela, že provokování je moje parketa," utrousila jsem a vzhlédla k němu.

A k mému překvapení měl na tváři kamenný výraz. Podepřel si hlavu volnou rukou a pohladil mě po rameni. „Myslím to vážně."

Má první a naprosto podvědomá reakce byla odmítnout. Nebylo by směšné řešit závažné věci ohledně našeho vztahu skrz emaily, protože nejsme schopni si to říct do očí, aniž by se to celé naprosto zvrhlo ve válku bolesti? Bylo by to minimálně zvláštní, protože –