Chci tě zpátky

LXVIII

(NOC ZE SOBOTY NA NEDĚLI, 27. – 28. října 2018)

NOČNÍ BĚSY

Strach.

Myslím, že nejvíc mě na týhle emoci rozčilovala bezmoc, která se k ní bezprostředně vázala. Když jsem se bál, nedokázal jsem zastavit tu věc, jež mě děsí. Nedokázal jsem ovládat děj svýho života. A byl jsem jen zatracená loutka v něčích rukách.

Můj táta, moje máma, James, mí spolužáci.

S každým tímhle pojmem přicházela nová podoba. Strach z odmítnutí, z popření, strach z toho, v jakým stavu najdu otce, nebo z toho v jakým rozmaru do našeho domu přijde mámin přítel, strach ze začlenění mezi vrstevníky, který mě nikdy nepřijímali. Strach ze selhání.

Ať už mě za ty léta potkalo cokoliv, zadupal jsem to do země, zničil, anebo zapomněl.

Jenže o nocích jako tahle moje běsy ožívaly ve snech a vracely se v plný síle. Možná ještě živější než tenkrát.

Takže když jsem se někdy mezi druhou a třetí v noci vzbudil pokrytej ledovým potem se srdcem bušícím do rytmu hrůzy, tiše jsem se vytratil z ložnice, kde zůstala spící Tate. V koupelně jsem vyzvrátil celou večeři, dal si sprchu, vyčistil si zuby a zamířil na okenní parapet do obýváku k jedný ze svejch kytar. Protože stejně jako bylo jistý, že za pár hodin vyjde slunce, tak stejně tak dobře jsem věděl, že dneska už spát nebudu.

Oblečenej jen do bavlnenějch kalhot na spaní jsem zíral oknem do potemnělý ulice a potichu vydrnkával nahodilý melodie, zatímco moje mysl tápala v bludišti za zrcadlem. A marně se tam snažila vyhnout démonům, který na ni číhali.

Kurva, zaklel jsem v duchu a praštil hlavou o zeď.

Pravda byla taková, že ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem tu temnotu rozehnat. Všechno to tak nějak šlo do hajzlu díky Davidovi, kterej ve mně dneska vzbudil onen známej pocit bezmoci vyvolanej strachem.

Bál jsem se o Tate.

Bál jsem se o nás.

Ne, že by nám snad od něj hrozilo nějaký životní nebezpečí... s tím bych si poradil. Dokázal bych odrazit fyzickej útok. Jenže tenhle hajzlík byl prohnanej, prachatej a určitě měl ve městě díky tatínkovi konexe.

Jakýma způsobama by se dokázal Tate a mně pomstít?

Nebyl jsem si jistej. A to mě znervózňovalo víc, než bych kdy byl ochotnej připustit.

Protože Bůh mi kurva pomoz, ale já tu holku miloval, a nehodlal jsem připustit, aby se jí něco stalo, aby byla nešťastná... aby sakra trpěla. Byla moje všechno. Byla mojí největší slabinou. A já s tím byl víc něž v pohodě. Jenže jsem tím pádem ke spokojenosti potřeboval její štěstí.

Nad tou myšlenkou jsem se s hořkostí usmál.

Život byl posraně komplikovanej.

Přitáhnul jsem kytaru těsněji k tělu a nechal konečky prstů na levačce roztančit po hmatníku, zatímco trsátko v pravačce pokaždý neomylně zavadilo o tu správnou strunu.

Ten ubohej blonďák byl bastard. Bastard. Bastard.

A já ho nenáviděl za tu úlisnou povahu, která bila do očí i při náhodným kontaktu, jenž netrval dýl než pár vteřin. Byl slizkej had, jed v mejch žilách. Byl problém, kterej jsem potřeboval odstranit.

Melodie trochu zrychlila a já se jen soustředil na jednotlivý tóny, který souznily s mojí mizérií. A pak se tóny změnily v akordy, když mi po paměti naskočila známá písnička.