Chci tě zpátky

XX

Wattpad mě dneska chce připravit o nervy a bojkotuje publikování týhle kapitoly. Takže doufám, že se to k vám dostane tak, jak má. (V cajku.)

***

(PÁTEK, 21. září 2018)

Od samého rána jsem byla jako na trní.

Neustále jsem si pročítala naši noční konverzaci s Olliem a hlavně tu poslední zprávu, která přišla ve chvíli, kdy já už nad telefonem usnula. Nemohla jsem mu odepsat. Ne za denního světla, kdy se to všechno zdálo o tolik opravdovější.

Po snídani jsem strávila spoustu času u šatní skříně a vybírala z toho mála oblečení, které jsem měla vyhrazené na akce s Davidem. Musela jsem si pár kousků pořídit, kvůli návštěvám divadla a večírkům u jeho rodičů. Vzhledem k tomu, že jsem na nákupy nechtěla nic vyloženě okázalého, jsem nakonec skončila u punčoch, černé pouzdrové sukně a bílé halenky... a u lodiček.

Už po pěti minutách jsem měla pocit, že z těch hadrů nejspíš vyletím z kůže.

Napsala jsem Davidovi, jestli půjde nahoru, ale odepsal mi jen, že počká venku. Za pět deset už jsem tedy přešlapovala před domem a vyhlížela jeho SUV. Naštěstí mu to netrvalo dlouho, protože si potrpěl na dochvilnost.

Nastoupila jsem do vozu na místo spolujezdce a můj přítel si mě důkladně prohlédnul. Ačkoliv se zdálo, že víc pozornosti věnoval mému oblečení než mé tváři. „Ahoj Tate, sluší ti to," pozdravil mě s úsměvem. Vlasy měl nagelované a sčesané dozadu a na sobě jako obvykle oblek.

„Děkuju." Natáhla jsem se k němu, abych ho letmo políbila, ale on mi zajel rukou do rozpuštěných vlasů a přidržel mě u sebe. Snažila jsem se odpovídat jeho rtům, ale všechno uvnitř mě vřelo neklidem a nevolí. Po chvíli jsem se pomalu odtáhla a několikrát zamrkala.

Musíš dýchat, Tate. Dýchat.

David mi už se na mě ale nedíval, vyjel od obrubníku a věnoval se provozu. „Ty dnešní nákupy jsou vlastně tak trochu překvapení," poznamenal spokojeně.

Já se mezitím připásala na místě spolujezdce. „Vážně? Věděla jsem, že půjdeme nakupovat."

Zasmál se. „Samozřejmě, že ano. Ale nevíš, kam půjdeme nakupovat," objasnil mi a dál zarytě mlčel.

Ukázalo se, že to velké překvapení byl obchod se značkami od světových návrhářů.

Vážně.

Butik se zářivě bílými stěnami, mramorovou podlahou a několika stolky, na kterých bylo vysázené složené oblečení. Stojany s ramínky byly vsazené do výklenků ve stěnách.

A všechno tu vypadalo sterilně a draze.

Černovlasá prodavačka na sobě měla tmavý kostým, který jí nejspíš padnul lépe než mně má halenka a sukně, a vypadala rezervovaně a důležitě.

David zářil štěstím.

A já? Byla jsem nervózní a měla pocit, že každou chvíli udělám něco naprosto nevhodného.

Stáli jsme s Davidem uprostřed obchodu a čekali, až se asistentka vrátí s modely, které zhruba odpovídaly jeho požadavkům a mé velikosti. Pomalu jsem natáhla ruku a propletla s ním prsty. Jak se tak rozhlížel okolo, lehce mě stisknul a pak dlaň odtáhnul.

„Tate, potí se ti dlaně," zasyčel na mě potichu.

Měla jsem chuť založit si paže na hrudi, ale asi to nebylo vhodné... takže jsem tam stála rovná jako prkno, nehybná a bezradná.