Chci tě zpátky

XXXVI

Pořád čekám, kdy si ty kapitoly začnu šetřit.
Fakt.

***

(PÁTEK, 28. září 2018)

Najednou jsem si ve svých roztrhaných džínách, mikině, křiváku a plátěných Converskách připadala zoufale neupravená a nereprezentativní. Kousla jsem se zevnitř do tváře, abych nějak zahnala podivně svíravý pocit v hrudi, a vytrhla Olliemu svou dlaň.

Zastavila jsem se na úpatí schodů, zatímco černovláska se nejdřív usmála, když uviděla Ollieho. Hlavně klid, Tate. Shodit ji ze schodů můžeš kdykoliv. Jenže ten úsměv opadl, když uviděla mě. Zběžně si mě prohlédla a nejspíš nebyla nijak oslněná.

Znovu se zaměřila na svůj původní cíl a odkašlala si, než nadhodila: „Ahoj! Přišla jsem ti vrátit to půjčený kafe."

Běž domů! Nikdo tě tu nechce, mrcho.

Ollie se usmál a vzal si od ní balíček. „Carrie, to fakt nebylo nutný... říkal jsem ti, že o nic nejde."

Mrcha zamávala dlouhými černými řasami. „Já vím, ale myslela jsem..." Střelila pohledem po mně.

Měla jsem, co dělat, abych na ni nevyplázla jazyk.... nebo jí neskočila po krku.

Ollie se konečně probral. „Omlouvám se, nedošlo mi to. Tate, tohle je Carrie – moje sousedka. Carrie, to je Tate – moje," dlouze se na mě zadíval a pak vydechl, „moje kamarádka."

Carrie se rozzářila jako vánoční stromeček a přistoupila ke mně blíž, aby mi podala ruku. „Těší mě, Tate!" zavrkala sladce.

Tak to kurva určitě.

Její gesto jsem okázale ignorovala. Uculila jsem se na ni od ucha k uchu a s ledovým klidem jí oznámila: „My spolu spíme."

Černovláska vykulila oči a pomalu svěsila paži podél těla. Se zamračeným výrazem těkala pohledem mezi mnou a Olliem.

A Ollie? Ten zarýval pohled do podlahy, dlaní si přejížděl po tváři a skrýval tak svá ústa, která teď nejspíš byla zvlněná do úsměvu. Když se začal zlehka otřásat v ramenou a vyšel z něj dost prapodivný zvuk, došlo mi, že v sobě dusí smích.

Mrcha se při tom pohledu našponovala v zádech. „Aha, no... to je asi víc informací, než jsem potřebovala..."

Naklonila jsem hlavu na stranu a přimhouřila na ni výhružně oči. „Ne, je to přesně ta informace, kterou jsi potřebovala. Koukáš se na něj, jako bys ho chtěla sníst a mně se to fakt nelíbí. Takže určitě bude lepší, když si to vyjasníme rovnou, Carrie."

Oslovená si pohoršeně odfrkla, vyškubla Olliemu balíček z ruky a vyprskla: „Samozřejmě. Na kávu už nepřijdu." Vystrčila bradu a za hlasitého klapání podpatků vydupala po schodech nahoru.

Jen jsem se spokojeně usmála, zatímco Ollie dal průchod svému smíchu. Sledovala jsem, jak se zlomil v pase, chechtal se a do toho nevěřícně vrtěl hlavou. Když se po nějaké době konečně uklidnil, narovnal se do plné výšky a shlédnul na mě. „Omluv mě, jestli se pletu, ale neříkala jsi před chvílí, že spolu nežijeme, nechodíme a další bláboly?"

Zamávala jsem rukama zběsile ve vzduchu a pak ukázala na schody, kudy ta mrcha odkráčela. „Nelíbí se mi."

„A to je všechno?" provokoval mě Ollie.

Založila jsem si paže na prsou. „To se vsaď, že ne."

Zeširoka se usmál a pořád se neměl k tomu, aby odemknul ty zatracené dveře. „Čekám, Tate. Máme na to celý odpoledne, večer i noc."