Chci tě zpátky

XXVII

Na tuhle kapitolu dopočuju vzít si studený pití, větrák... nebo tak něco ((:
(Mimochodem ten cover si k tomu fakt pusťte. Je totiž parádní.)

***

(SOBOTA, 22. září 2018)

Stáli jsme s Olliem na ulici před bistrem Joe's a zírali na sebe jako dvě cizí bytosti v jiném vesmíru, kam realita ostatních nedosáhne. On na mě stále shlížel s tou naléhavostí v očích a čekal, až něco řeknu. A jestli jsem kdy hledala odpovědi, tak už to nebylo potřeba. Všechny se zračily přímo v jeho tváři a zasáhly mě hluboko v duši.

A uvnitř mě se rozpínalo něco... něco, co jsem se dost možná bála pojmenovat.

Trhaně jsem se nadechla. „Ollie –"

Udělal krok ke mně. „Neříkej mi to, co bys měla. Řekni to, co skutečně chceš, Tate."

Co skutečně chci? Jak jsem to sakra měla vědět?

Párkrát jsem zamrkala. „Nevím... Ollie. Prostě nevím, jestli tohle je dobrej nápad. Víš... chci prostě přestat myslet. Od tý doby, co jsi zpátky, se všechno kolem mě hroutí a já potřebuju na chvíli vypnout. Cejtit se zase v bezpečí."

Zvednul ruku a přejel mi klouby po tváři tak lehce, že to klidně mohl být jen přelud. „A kde se cejtíš v bezpečí?"

Koutky úst se mi zkroutily do váhavého úsměvu. „Vážně doufáš, že řeknu ‚u tebe'?"

Povytáhnul obočí a naklonil hlavu na stranu. „Pokud to neřekneš, možná si to budu brát osobně."

Uchechtla jsem se tomu prohlášení. „Jasně... já vím." Dodala jsem si odvahy a řekla to, co skutečně chci bez ohledu na okolnosti: „Jednu noc, Havesi. Žádný nemravný návrhy, osahávání, líbání ani náhodný doteky."

Ollie se zmateně zamračil. „Jak mám zabránit náhodnejm dotekům?"

Rozhodila jsem rukama. „Co já sakra vím? Snaž se!"

Ušklíbnul se nad mojí odpovědí. „Ale můžu tě obejmout, že jo? Protože jinak nemám tušení k čemu mi tohle celý bude."

Sladce jsem se usmála a přednesla svůj návrh: „Mohla bych ti zabrat gauč, vyslat tě spát na zem a zazpívat ti ukolébavku."

Tentokrát vyprsknul smíchy. „Jo. Definitivně jsem na tom prodělal."

Dloubla jsem ho loktem do žeber a vykročila vpřed, zatímco on se mnou srovnal krok a chytil mě za ruku. Nebránila jsem se. „Nevím, co máš proti mýmu zpěvu. Mimochodem teď mi došlo, že bys měl ale zůstat ty u mě, jestli na týhle podivný šílenosti trváš."

„Proč?" dolehl ke mně jeho hluboký hlas.

„Protože ráno nehodlám překonávat ani ty tři bloky po městě v něčem, co se sotva dá považovat za šaty. Chci svoje pyžamo a spát do kolika hodin budu jen chtít," vysvětlila jsem mu nesmlouvavým tónem.

„Nebojíš se, že přijde ten tvůj..." Odkašlal si.

Rozčíleně jsem si odfrkla. „O tom silně pochybuju. Navíc nemá klíče a já bych ho rozhodně nepustila dovnitř, ani kdybys tam nebyl ty, takže..."

Střelila jsem po Olliem pohledem a uviděla, jak přikyvuje. Dál to nekomentoval a já taky ne. Mlčky jsme došli až ke klubu, před kterým postávaly hloučky metalistů oblečených do černé. Konečně jsem si v těch upravených šatech nepřipadala tak nemístně. Tady se to rozhodně ztratí.