Chci tě zpátky

LIX

(PONDĚLÍ, 1. října 2018)

S.O.S.

Prostě jsem to nedokázal pochopit. Tatein email mě zachytil naprosto nepřipravenýho a tak nějak mě překvapil. Ne. To není ten správnej výraz. Spíš šokoval... to bude ono.

Zbožňoval jsem její rodiče. Bill se stal pravděpodobně jediným životním mužským vzorem, kterej jsem, kdy měl. Byl pro mě jako táta. Idealizoval jsem si ho, snažil jsem se brát si z něj příklad.

A teď...

„Do prdele," zaklel jsem procítěně a přejel si dlaní po obličeji. Bylo mi z toho mizerně, ale ať už jsem se cejtil jakkoliv, Tate se určitě cejtila hůř. Musela s tím žít celý ty roky.

Ležel jsem v ložnici na posteli s notebookem položeným na břiše a zíral na ten email dobrejch pár minut. Už jsem byl oblečenej do kalhot na spaní připravenej jít si každou chvíli lehnout, protože mě zejtra čekal dlouhej den.

Ovšem to brzký spaní teď tak nějak padlo.

Rychle jsem napsal krátkou zprávu a kliknul na ‚odeslat'. V tom mailu stálo, že nemůžu najít vhodný slova, kterýma bych se k tomu vyjádřil a zeptal se, jestli můžu dorazit k ní.

Na její odpověď jsem nečekal. Hodil jsem na sebe první čistý triko ze skříně, džíny a mikinu a vystřelil ze dveří bytu. Před domem jsem zapadnul do Mustanga, nastartoval a vyrazil vpřed za zoufalým voláním o pomoc tý malý zrzky, na který mi záleželo víc než na čemkoliv jiným v celým mým posraným životě.

Byl jsem u ní, ještě než mi stihla dohrát polovina metalový písničky z autorádia. Rovnou jsem zapadnul do budovy a vyjel výtahem do desátýho patra, kde jsem zaťukal na její dveře.

Odpočítával jsem vteřiny nebo vlastní údery srdce, nebyl jsem si jistej. Zapřel jsem se rukou o futra, sklonil hlavu a čekal. Trvalo to a já začínal bejt nervózní, proto jsem zvednul ruku, abych zaklepal znovu.

Dveře se otevřely a já vzhlídnul. Neměla žádnej make-up, pihovatý tváře i oči zarudlý. Na sobě měla jen to zatracený triko Trivium, který jsem si už nechtěl vzít zpátky, protože na mě rozhodně nevypadalo tak dobře jako na ní. Obzvlášť, když jí sahalo sotva pod zadek a její nohy? Ty byly obnažený do posledního kousku kůže. Vážně jsem doufal, že má aspoň kalhotky, protože bych se pak cejtil dost mizerně, kdybych ji namísto utěšování osouložil hned za vchodovejma dveřma.

Kousla se do rtu a uhnula stranou.

Prošel jsem dovnitř, nechal se pohltit písničkou It's Been Awhile od kapely Staind, která mě v tu chvíli tak nějak podivně zasáhla, popadl mikinu vzadu za krkem a stáhnul ji ze sebe.

Tiše mě pozorovala.

Mikina dopadla na zem a já pozoroval ji. Díval jsem se, jak se snaží o úsměv.

Selhávala.

Pak zašeptala: „V životě jsi nemohl stihnout přijít takhle brzy po mý odpovědi. Teď jsem ji odeslala."

Takže si všimla.

Zavrtěl jsem hlavou, popadl ji za boky a přitáhnul do svý náruče. „Taky jsem na ni nečekal," zašeptal jsem zpátky. Její hlava zapadla pod tu moji, když jsem opřel bradu o její temeno a začal ji hladit po vlasech. Voněla... Voněla jako růže a vanilková zmrzlina?

Očima jsem zabloudil ke konferenčnímu stolku. Trůnila tam váza s pugétem rudejch růží, obrovskej kýbl zmrzliny Ben And Jerry's, balení kapesníků a její notebook. Ta zmrzlina byla jasný znamení, že je to moc špatný... a že jsem možná měl přijít dřív.