TATE
Je to pět let. Pět let od našeho rozchodu i od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy. A přesto ho pořád nedokážu vyhnat z hlavy. Vrací se do mých myšlenek i do mých snů naprosto nezvaný a nevítaný. I přesto, že jsem teď zadaná a měla bych myslet...
Well, well... mám pro vás s dnešní kapitolou menší překvapení. Včera jsem měla chvilku volnýho času a napadlo mě zkusit stvořit pár koláží. O jednu se s vámi podělím, protože už byste taky měly vidět tu Tate! Je to kočka! (: (A máte to tak trochu jako sneak peek do budoucích kapitol. A ne, neptejte se. Nic nevím :D)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
***
(SOBOTA, 22. září 2018)
Události dnešního dopoledne jsem se rozhodla dokonale vytěsnit a nemyslet na ně, jinak bych se taky mohla na místě zhroutit. Proto jsem se prostě soustředila jen na dnešní večírek a přípravy na něj.
Po sprše jsem zapracovala na svém make-upu, jemuž jsem věnovala víc pozornosti než obvykle. Odpoledne pak dorazila June, aby mě učesala. Ptala se, co já a Ollie a já mlžila a mlžila. Netušila jsem, jestli skutečně všemu uvěřila, anebo už měla pocit, že ví svoje a stejně bylo jedno, co vlastně řeknu. Nicméně dala jsem si s ní dvě skleničky vína a díky tomu se alespoň na chvíli příjemně uvolnila.
Muselo se nechat, že odvedla dobrou práci. Vyčesala mi na hlavě vysoký drdol, ze kterého se táhly jednotlivé pramínky vlasů spadající na má ramena a do výsledného díla ještě zasázela drobné černé perly. Pak chtěla vidět šaty... a div se smíchy neskácela na zem. Chtěla jsem ji propíchnout vidličkou, ale neměla jsem na to dost času, vzhledem k tomu, že se naše holčičí párty trochu protáhla.
Po jejím odchodu jsem na sebe rychle navlékla ty příšerné šaty, překontrolovala si make-up a vzala si svého křiváka, kterého ze sebe stejně u Brooksových hned sundám. Při pohledu na černé lodičky ležící před vchodovými dveřmi jsem si jen odfrkla. Nechtělo se mi do nich. Až zoufale se mi do nich nechtělo po zážitku ze včerejška.
Rozhodla jsem se na to alespoň trochu vyzrát a urvat si své malé vítězství. Rychle jsem se obula a šla si prohlédnout svůj odraz do velkého zrcadla v ložnici.
No... byla pravda, že černé Conversky určitě nebyly dobrá volba. Jenže pod dlouhou sukní nebyly prakticky vidět a já navíc měla v plánu nechat si je jen na cestu. Tiše jsem si povzdechla a představila si, jak asi bude David vyvádět...
V ten moment mi zazvonil v obýváku mobil. Rychle jsem k němu doběhla a přijala hovor.
„Ahoj lásko, čekám na tebe dole," oznámil mi povědomý hlas mého přítele. Už podle jeho tónu jsem mohla říct, že je nervózní. „Pospěš si, prosím tě," dodal ještě, než zavěsil.
Uvědomil si vůbec, že jsem mu ani neodpověděla?
Jen jsem tiše zaklela a popadla svou malou kabelku, do které jsem si hodila telefon, peněženku i klíče. U dveří jsem ještě vzala lodičky a pak už jen běžela dolů po schodech, jako by mi za patami hořelo. Překonala jsem vzdálenost vestibulu, vyběhla před budovu a uviděla Davidovo SUV. Zapadla jsem dovnitř na místo spolujezdce a konečně se pořádně nadechla.
