Chci tě zpátky

XXIII

(SOBOTA, 8. června 2013)

PŘEKVAPIVÝ ZVRATY

Vyšli jsme s Tate z kinosálu na chodbu a já byl tak trochu opilej její přítomností. Držel jsem ji kolem pasu a ona do mě byla zlehka opřená. I přes umělý osvětlení v chodbě jsem si všimnul, že její pihovatá tvář je celá zčervenalá a zubí se od ucha k uchu.

Úsměv, pro kterej bych zabíjel.

Otevíral jsem zrovna pusu, abych ji trochu popíchnul, když se prudce zastavila.

„Musíme si ještě udělat fotku před tím plakátem!" vyhrkla a ukázala na poutač k filmu Světová válka Z.

Zašklebil jsem se na ni. „Jakože si to dáš na instagram a napíšeš tam, jak se ti ten film líbil?"

„Jakože si tu fotku pak vytisknu a dám si nás nad postel, Havesi," opravila mě naoko rozčíleně.

Zasmál jsem se a stáhnul ji bokem, aby mohli ostatní návštěvníci projít kolem nás. „To se mi ulevilo, protože stejně nevíš, o čem ten film byl."

Zamračila se. „Byl tam Brad Pitt!"

„A dál?" zeptal jsem se nepřesvědčeně.

Mračila se čím dál víc, jak usilovně přemejšlela. „Brad Pitt a spousta zombíků?"

To už jsem to nevydržel a začal se chechtat naplno. A ona mě praštila do ramene. Jak jinak.

„Tate, no tak. Kdybych věděl, že se celý dvě hodiny budeme muchlovat v zadní řadě, neutrácel bych za lístky. Mohli jsme zůstat doma a dotáhnout to aspoň do konce," nadhodil jsem smířlivě.

Párkrát na mě zamrkala a pak se na jejích rtech rozlil další úsměv. „To jsme mohli, ale musíme občas mezi lidi."

Přitáhnul jsem si ji do náruče a krátce, ale zato dost intenzivně ji políbil. „Říká kdo?"

Byla sotva schopná se nadechnout. „Veřejný mínění?" zkusila to.

Přejel jsem jí prsty skrz látku krátkejch černejch šatů po páteři a sledoval, jak se otřásla. „Srát na veřejný mínění. Chci tě a nejlíp hned," dostal jsem ze sebe trochu ochraptěle.

Vymanila se z mý náruče, o dva kroky ustoupila a usadila mě: „Teď máš ale smůlu, Havesi. Nejdřív ta fotka a pak možná i nějaký jídlo. Mám fakt hlad a máma s námi na večeři nepočítá." Chytila mou ruku a dotáhla mě až před zmíněnej plakát.

Dřív jsem se nerad fotil. Nebyly vzpomínky, který bych si potřeboval připomínat. Tohle se díky Tate změnilo, takže jsem ji ochotně zezadu objal kolem pasu, položil si bradu na její rameno a vypláznul jazyk proti telefonu, kterým se nás snažila zachytit. Vyfotila to a pak ke mně utrousila: „A teď prosím tě, zkus předstírat, že mě miluješ, jo?"

Moje obočí vyletělo snad až do oblak. „Asi jsem špatně slyšel."

Tate se zasmála. „Ale no tak! Vždycky musíš dělat tyhle opičárny a já s tebou nemám jedinou normální fotku!"

Na to jsem sotva mohl něco namítnout, takže jsem ji objal pevněji a políbil ji na tvář. Jen co to vyfotila, jsem ji do tý samý tváře kousnul. Vykřikla. A k mýmu překvapení to cvakla taky.

„Ollie, ty jsi ztracenej případ," pronesla tak trochu zoufale. Pro její dobro jsem doufal, že to předstírá.

Zazubil jsem se na ni. „Jasně, že jo, ale tvůj ztracenej případ. Ukaž mi ty fotky." Podívala se do galerie a hned na nás vyskočil snímek, kde se jí zakusuju do tváře, zatímco ona kulí oči a evidentně se chystá křičet. Přikývnul jsem. „Jo. Hm, tahle se mi líbí. Zcela evidentně říká ‚miluju tě, a proto tě chci zabít'. Tu bys klidně mohla dát na internet."