Chci tě zpátky

Bonusová kapitola

(O PĚT LET POZDĚJI)

Sotva jsem zvládala dýchat po tom zběsilém úprku přes náš dům. Jenže jsem musela nějak zklidnit vlastní hlasité funění i splašené srdce. Oči jsem měla doširoka otevřené a mžourala jsem do tmy před sebou. Stísněný prostor vestavěné šatny mě téměř dusil.

A v ten moment do mé ruky vklouzla jiná – o poznání menší – dlaň.

„Maminko?" hlesnul potichu Eric.

„Pššš," sykla jsem na něj a přidřepla, abych ho vtáhla do své náruče. „Nechceš přece, aby nás našel." Pohladila jsem ho v uklidňujícím gestu po černých vláskách, které zdědil po tatínkovi.

„Sežele nás?" vypísknul možná tak trochu vyděšeně, ačkoliv já osobně bych řekla, že jeho dětský hlásek byl podbarvený smíchem.

A já sama měla, co dělat, abych potlačila zachechtání. „Je to dost možný. Víš, jak jsou příšery věčně hladový."

Ericovo drobné tělo se v mých rukách otřáslo, když se zahihňal. „Já ho ale nenechám, maminko! Ukousnu mu hlavu, abych tě ochránil!"

Tak tohle je roztomilý.

„Neměl bys radši jako můj chrabrý rytíř použít svůj meč?" opáčila jsem téměř zvědavě.

A prostorem šatny se rozlehlo plesknutí, když se Eric uhodil do čela. „Já zapomněl!" V ten moment ze sebe setřásl mé ruce a postavil se přede mě. Zřejmě proto, aby mě zaštítil před jakýmkoliv nebezpečím.

Natáhla jsem ruku, abych trochu víc otevřela pohyblivé lamely, jež vyplňovaly dveře. Dovnitř proniklo světlo, které ozářilo Ericovu rozcuchanou hlavu. A taky dřevěným meč, kterým mával jako šílený.

Pokud si nedám pozor, odpraví dřív mě než tu naši příšeru.

A v ten moment se kdesi z chodby ozvalo: „Pojďte ven. Pojďte ven. Budeme si hrát!" Ta slova byla pronesená hlubokým téměř nelidským zavrčením... A kdybych neznala veškeré barvy Ollieho hlasu, dost možná bych se bála já sama.

„Pššš," sykla jsem znovu na Erica. Chtěla jsem Olliemu dát ještě trochu zabrat, než nás najde.

Jenže to by nebyl náš syn, kdyby mě poslechnul.

Rozrazil dveře, pozvednul meč do výšky a zakřičel: „Pojď si pro smrt, ty pšíšelooo!"

No jistě. Nebylo mu ještě ani pět let a ‚r' a ‚ř' mu pořád občas dělaly problémy. Nicméně i přes tenhle drobný detail, to byla dost epická scéna.

A já? Měla jsem sakra co dělat, abych nevyprskla smíchy a celé mu to nezkazila.

Netrvalo ani tři vteřiny, než Ollie s hromovým řevem vlítnul dovnitř.

Náš syn ze sebe vydal zapištění, které vyjadřovalo něco mezi děsem a nezřízeným nadšením. Hned nato mávnul dřevěným mečíkem a trefil Ollieho rovnou pod koleno.

Můj nejdražší manžel zařval jako raněné zvíře a padnul do kleku. „Mě nemůžeš dostat, rytíři Ericu! Najdu si tě a pomstím svou zmrzačenou nohu!"

Vyprskla jsem smíchy a sledovala, jak se po Ericovi na oko neohrabaně ohnal.

A ten malý skrček uskočil a vypláznul na něj jazyk, než na mě křiknul: „Mami, pojď se mnou, jestli chceš žít!"

Poznámka pro mě: Dohlédnout na to, jak často se ti dva spolu dívají na Terminátora.

Vyskočila jsem na nohy, chytila jeho nabízenou dlaň a pak už jsme společně vyběhli z ložnice do chodby. Musela jsem kvůli Ericovi udržovat pomalejší tempo. Navíc on se neustále zdržoval ohlížením přes rameno, hihňáním a neustálým vykřikováním vítězných pokřiků. Zastavili jsme nad schody a Eric namířil svým mečíkem dolů. „Tudy!"