Chci tě zpátky

LXIV

Tak jo. Zase jednou budu měkkejš a vydám vám to celý, abyste mohly v klidu spát :D
Ale co si budem, tohle je jedna z mejch nejoblíbenějších (a taky nejdelších) kapitol... A zcela určitě se těším na to, jestli se bude líbit i vám.
Každopádně tu písničku si k tomu pusťte.

(S další kapitolou to vidím nejdřív tak za dva týdny.)

***

(SOBOTA, 13. října 2018)

Poslední věta organizátora téhle párty mě vrátila zpátky do reality.

Jestli jsme připravené nechat se lovit? Co se to tu vůbec dělo?

Podívala jsem se na June, na jejíž zamračené tváři se nejspíš odrážel můj vlastní výraz naprostého zmatku. „Nepředpokládám, že víš, o čem mluví?" nadhodila jsem tázavě.

Zavrtěla hlavou. „Ne. Ani trochu."

Obě jsme se otočily, když se vedle nás ozvala pobouřená brunetka: „O co tady do prdele jde?" Ruce si dala v bok a vyzývala Garretha svým přísným pohledem.

Ale jeho tím zřejmě nedokázala rozhodit, jen se zasmál a seskočil dolů z balvanu, aby si to mohl nakráčet rovnou před ni. Napřímil se do plné výšky a zlehounka jí přejel klouby prstů po tváři. „Jde tady o to, květinko, že si zahrajeme na schovávanou," sdělil jí blahosklonným tónem, „dostanete deset minut na to, abyste se schovaly a my vás pak budeme hledat."

Květinka povytáhla obočí. „Promiň, ale už mi není osm."

Garrethův pohled sjel od její tváře k vyvinutému poprsí, které nijak zvlášť nezahalovala v rozepnuté černé mikině, pod kterou zřejmě neměla nic dalšího. „Jo... toho jsem si všimnul." Odstoupil od ní, a zatímco okatě ignoroval její dopálený výraz, rozhlédl se po nás všech. „Takže k pravidlům – každej z chlapů má jen jednu šanci. Holkou, kterou najdete jako první, taky končíte. Chvíli, kdy za vámi vyrazíme, dámy, poznáte podle výstřelu ze světlice. Máme na hledání půl hodiny. Pokud vás do konce časovýho limitu nikdo nenajde, uslyšíte další výstřel a můžete se vrátit bez úhony zpátky."

Bez úhony?

Co tím chtěl říct, sakra?

„Co přesně se stane, když mě někdo z vás najde?" zeptala jsem se a tak nějak si nebyla jistá, jestli vlastně vůbec chci slyšet odpověď.

Dostalo se mi jeho upřímného úsměvu, když na mě zaměřil svou pozornost. „Cokoliv, k čemu dáš svý svolení, lištičko. Co se stane v lese, to tam taky zůstane."

Několik mužů kolem nás znovu zavylo a pak se ozvalo chechtání.

Založila jsem si paže na hrudi a zamračila se při představě, že by mě mohl najít kdokoliv z účastníků téhle párty. Dost možná i Brock.

„Cokoliv, říkáš?" ozvala se tentokrát nějaká blondýnka stojící u ohně. Měla na sobě síťované punčochy a sukni tak krátkou, že mě až téměř děsilo, jak málo prostoru pro představivost to nechává.

Organizátor přikývnul.

A ona pokrčila rameny. „Mám spoustu dost konkrétních nápadů. Půl hodiny je málo," nadnesla pobaveně.

Kluci propukli v smích a Garreth vypadal, že je s jejím přístupem víc než spokojený. „Půl hodiny máme my na hledání. Jak dlouho zůstaneš v lese po tom, co tě někdo najde, už je tvoje věc."