Chci tě zpátky

LXXIII

Na tuhle kapitolu jsem se tak těšila, že s ní ani nevydržím počkat! (:

Jo a jen tak mimochodem tuhle část mi betoval manžel (v průběhu čtení možná pochopíte proč) a dost se tím bavil. Nadhodil, že bych to klidně mohla publikovat jako samostatnou povídku s názvem „Jeden den ze života metalisty".

Což by vlastně nebylo marný.

***

(STŘEDA, 31. října 2018)

TOHLE JE HALLOWEEN

Nastal den ‚D'.

Všechno jsme naplánovali do nejmenšího detailu a k mý nespokojenosti jsme do celý tý akce zapojili i Styxe a Garretha. Sice jsem protestoval, ale muselo se nechat, že Chadův nápad s koncertem a falešným záskokem byl prostě geniální, takže mě nakonec udolal neprůstřelnejma argumentama.

Ačkoliv to neměnilo nic na tom, že to pořád byl dost šílenej plán.

A pořád se mohlo kdykoliv cokoliv posrat. Kdy – ko – liv.

Jenže teď už jsme z toho nemohli vycouvat. A to hned z několika důvodů. Za prvé, ten falešnej koncert už byl v plným proudu. A tím jsem kurva myslel v plným proudu.

„Nejsi víc než vzdálená vzpomínka. Stín. A já ti odpouštím, protože díky tobě jsem vším. Moje kůže je silnější a mý lokty ostřejší. A já se neohnu, nepokleknu a nezapadnu v davu. Protože tentokrát jsem lhal - já – si – jdu - PRO TEBE!" zařval jsem do mikrofonu, zatímco se do mejch uší z repráků opíraly bicí, těžký kytary i můj vlastní zpěv.

Stál jsem na vrcholu jedný z ramp v místním skateparku, kde jsme se rozhodli uspořádat tak napůl legální koncert, a zlomil se v pase přesně do breaku kytar.

Všude kolem byli lidi.

Všude.

Desítky svědků. Dost možná i stovky.

Chtěli vidět hrát kapelu Fallen, která pocházela z jejich rodnýho města a jejíž hvězda právě vycházela.

Proto jsme vymysleli něco speciálního. Večerní skatepark, záměrně mizerný osvětlení, jež tvořily reflektory mířící převážně na fanoušky, a masky. Spousta halloweenskejch masek v davu pod náma i na našich tvářích. Ovšem ty naše byly něco speciálního díky Zackovi, kterej se pro tenhle konkrétní nápad totálně nadchnul.

Takže teď ve tváři každýho člena kapely svítily dvě linky, který měly znázorňovat zavřený oči, a přes každou kříž, jako když bylo víčko sešitý tak, aby nebylo možný ho otevřít. A stejně tak vypadaly sešitý linky ve tvaru úst. Moje svítila červeně a dohromady s černým oblečením a kapucí nataženou na hlavě to vypadalo vážně pekelně.

Za druhé? Chad už dávno nehrál a na pódiu ho nahradil Garreth - kluk mnoha talentů s dost podezřelejma známostma. (Ale k tomu se dostanu později.) Náš skutečnej basák před chvílí připravil můj playback na dalších deset písniček a aktuálně čekal, až dokončíme s klukama skladbu, po který se tu vystřídám se Styxem a připojím se k němu.

Styx měl sice o něco snědší kůži než já, ale to bylo v tomhle mizerným osvětlení nejspíš celkem ukradený. Podstatná byla podobná vejška a tělesná konstituce. V tomhle jsme si přibližně odpovídali a ten zbytek jsme nemuseli řešit díky masce, černýmu oblečení a kapuci stažený hluboko do čela. Takže jsem na ten nápad, že mě na pódiu zastoupí právě on musel kývnout.