Chci tě zpátky

LXX

(NEDĚLE, 28. října 2018)

VYTRVALEJ DÉŠŤ

ČÁST 1.

Jako první ke mně pronikla intenzivní vůně, nad kterou se mi začaly sbíhat sliny. Vonělo to jako čerstvě upečenej koláč... bábovka? Nebyl jsem si jistej. Analýza mýho bytí mi napověděla, že jsem příšerně dokopanej a nejradši bych pokračoval v tom sladkým bezesným spánku, ale tichý zvuky, ozývající se okolo, mě přiměly udělat opak. Rozlepil jsem jedno oko a potom druhý. Zamlženej výhled jsem se snažil rozehnat mrkáním. Pro jistotu jsem si ještě protřel oči, protože se mi tak nějak zdálo, že...

Ne. Nezdálo se mi to.

Ve výhledu se mi naskytl Tatein zadek zahalenej jen do zatraceně vykrojenejch sportovních kalhotek, když se předkláněla k... k troubě? Narovnala se a její pozadí téměř zakrylo dlouhý černý triko, který zcela evidentně patřilo mně. Odložila cosi na sporák a pak z rukou sklepala chňapky. Podívala se do strany a já tak konečně uviděl do její tváře.

Byla dokonalá. Tohle byly ty rána, který jsem miloval. Tate v mým tričku, bez make-upu, s vlasama staženýma v polorozcuchaným drdolu. Pihovatá rozespalá Tate, která sotva vidí na svět, ale jako první vyloudí na rtech úsměv, kterej rozsvítí celej můj vesmír.

Díval jsem se, jak se přitočila k rychlovarný konvici a zalila s ní zřejmě ten největší hrnek, kterej v tomhle bytě mohla najít, a pak ještě jeden menší. Díky tomu manévru jsem měl dokonalej výhled na květiny pokrejvající její pravou půlku. Tenhle kousek umění jsem zbožňoval. Ať už jen symbolicky nebo doslovně. Vlastně jsem zbožňoval každej kousek týhle ženský, ale ty kérky... ty mi někdy navozovaly infarktový stavy, vážně.

Pokusil jsem se nadzvednout na loktech, ale zjistil jsem, že mě někdo velice pečlivě zabalil do deky a tím mi téměř znemožnil jakejkoliv pohyb. A taky, že ležím na gauči, když už jsem u toho...

Jak že jsem se dostal sem?

A v ten moment se moje přítelkyně ohlídla přes rameno a vyslala ke mně jeden z těch stowattovejch úsměvů, kterej by mě právě teď poslal do kolen, kdybych neležel.

A všechno se to ke mně vrátilo. Kostel, zpovědnice, náš návrat domů. I přes to všechno jsem odmítal jít spát, protože jsem se bál, že se ty noční můry vrátěj. Tate se nesnažila mi to vymluvit. Kdepak. Velice nenápadně mě přemluvila, že si pustíme nějakej film, kterýmu se stejně nebudeme věnovat. A tak se usadila na tomhle gauči a trvala na tom, že si musím lehnout vedle ní a položit jí hlavu do klína. To jsem taky udělal. Okamžitě mě začala jemně hladit po čele a po spáncích, rozpustila mi vlasy a začala se jima probírat. Vyprávěla mi jakousi historku z dětství a já bych byl naprosto příšernej lhář, kdybych se pokusil tvrdit, že si z ní pamatuju víc než pár slov. Ta ženská zcela evidentně musela bejt čarodějka, protože mě tady uspala jako malý mimino.

Nicméně.

Před chvílí se nejspíš na něco ptala a teď s tázavým výrazem zřejmě čekala na odpověď. Zatřásl jsem hlavou a zamračil se. „Promiň, co jsi to říkala?"

Krátce se tomu zasmála a dala si ruce v bok. Teatrální gesto, kterým se mě občas snažila zastrašit. Mně to připadalo celkem roztomilý. „Ty mě vůbec neposloucháš, Havesi!"

Musel jsem sebou mrsknout jako ryba na suchu, abych se vysvobodil z pod deky a konečně se posadil. No vida, měl jsem na sobě jen boxerky? „Byl jsem příliš zaměstnanej tvojí oslňující krásou. Jsi můj nejoblíbenější výhled takhle po ránu. Věděla jsi to?"