Chci tě zpátky

XXXVII

Chci tě zpátky se přehouplo přes krásnejch 3k hvězdiček, za což se vám jdu odvděčit novou kapitolou. A teď se taky konečně vrhnu na ty komentáře, na který jsem posledních pár dní neměla čas odpovědět. (Všechno si poctivě čtu, ovšem! :)

***

(PÁTEK, 28. září 2018)

Sprcha se nám tak trochu zvrhla a ven nás nakonec vyhnalo až to, že došla teplá voda. A já nemohla z tváře dostat ten připitomělý úsměv, který jasně říkal ‚skvěle jsem si zašukala a nejspíš to brzy udělám znovu'... Anebo byl ten úsměv způsobený výhledem na Ollieho nahé tělo?

Přešlapovala jsem v koupelně omotaná ručníkem, kousala se do rtu a zírala na něj. Stál dva kroky přede mnou a utíral ze sebe vlhké kapky vody. Dle mého to byla rozhodně fascinující podívaná. Při každém pohybu se nějaký sval na jeho těle napjal a jiný smrštil. A spolu s tím pracovala i tetování na jeho levé ruce a krku. Byl prostě zatraceně sexy bastard a já někde uvnitř možná umírala touhou, abych mu zase mohla říkat ‚můj sexy bastard'.

Co bylo vážně znepokojující? Nacházela jsem stále méně důvodů, proč mu tak neříkat.

Jsem v hajzlu.

Párkrát jsem zamrkala, když si Ollie ovinul osušku kolem boků, narovnal se do plné výšky a pohlédnul na mě. Jeho úsměv toho taky vyjadřoval hodně. Vlastně toho vyjadřoval tolik, že jsem se nad tím skoro bála přemýšlet.

Udělal krok vpřed, chytil lemy mého ručníku a přitáhnul mě k sobě blíž. A než mi došlo, co to vlastně dělám, vytáhla jsem se na špičky a políbila jej. Líbal mě pomalu a něžně a já pořád měla chuť provokovat. Kousla jsem ho do rtu, načež se Ollie s lehký úsměvem odtáhnul. Následovala jsem ho a stáhla ho za krk zpátky k sobě.

„Pořád nemáš dost?" zavrněl do mých úst.

Nikdy.

Jenže bych měla mít dost. Celým tělem se mi rozlévala příjemná únava, v klíně se ozývala otupělá bolest a na stehnech a bocích se začínaly vybarvovat modřiny od Ollieho hrubého stisku. Za což se mi ve sprše několikrát omluvil, pohmožděná místa zlíbal a pak se mi omluvil znovu – svým jazykem.... což nakonec vedlo k dalšímu sexu.

Odpustila jsem mu.

Do prdele. Jsem v tom zase až po uši.

Jenže Ollie byl Bůh. A vlastnil každý kousek mě i mého těla. Otázkou jen zůstávalo, jak dlouho to před ním udržím v tajnosti.

Pomaličku jsem se od něj odtáhla a usmála se. „Nejspíš nemám, ale myslím, že potřebuju pauzu na jídlo."

Přejel mi klouby prstů po tváři, zatímco jeho čokoládové oči se vpíjely do těch mých. „Taky jsem hladovej. Příšerně hladovej. Ale s tímhle hladem mi jídlo nepomůže."

Můj úsměv se rozšířil, když se vrátil ten zvláštní pocit, který jsem v jeho přítomnosti měla snad pokaždé. Připadala jsem si krásná, přitažlivá a chtěná. To bylo rozhodně mnohem víc, než mi kdy dal David. Ten mě vždy jen upozorňoval na to, co dělám špatně. A tak jsem si připadala příliš hlasitá, příliš usměvavá, příliš svéhlavá, příliš upovídaná... prostě příliš. Proto jsem se časem projevovala čím dál míň. A Ollie tohle všechno během necelých dvou týdnů dokázal zvrátit.

„Pořád trváš na tom společným vaření?" zeptala jsem se zvědavá, jestli na to přikývne a vyrazila z koupelny ven. Zastavila jsem se v obýváku u vchodových dveří, kde Ollie odhodil tašku s novým oblečením pro mě.