Chci tě zpátky

LXXXIII

(PÁTEK, 21. prosince 2018)

Probudila jsem se zamotaná v přikrývkách se slabým úsměvem na rtech. Pořád jsem na sobě cítila Ollieho doteky a polibky. Pořád jsem si vybavovala jeho sametový hlas, kterým mě v noci ovládal jako svou loutku. Byla jsem rozbolavělá ale uspokojená hned na několik způsobů.

Blaženě jsem se protáhla, zavrněla jako kočka a pak –

Vyděšeně jsem sáhla za sebe a nahmatala jen prázdno. Posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Nikde tu nebyl. Do hajzlu. To se mi to celé jen zdálo?

Jenže pak jsem shlédla dolů. Neměla jsem na sobě kalhotky, tílko bylo shrnuté pod mými ňadry a můj klín i stehna byly potřísněné Ollieho spermatem. A nejen to. Skvrny byly i na prostěradle a peřině, do háje!

Zoufale jsem zaúpěla, padla zpátky do polštářů a procítěně zaklela. Teď mi bylo sakra jasné, že to nebyl žádný sen. Jen se prostě rozhodl zmizet, než se probudím.

Chtěla jsem sáhnout po svém telefonu, jestli mi nenechal aspoň nějakou zprávu, jenže v ten moment se ozvalo zaklepání na dveře. Podle toho náznaku opatrnosti, jsem poznala, že to byla máma. Ona na rozdíl od táty taky vždycky čekala, až ji pobídnu, aby vešla.

Což bylo zatraceně dobře, protože jsem tak aspoň měla čas vytáhnout tílko zpátky nahoru a ještě se celá překrýt dekou. Sebe i ty stopy našeho nočního setkání s Olliem.

Další ťukání.

„Pojď dál, mami!" houkla jsem co nejklidněji přesto, že jsem z celé té situace byla víc než nervózní.

Dveře se potichu otevřely a v nich se objevila mámin obličej. Vypadala líp. Do tváří se jí vracela barva, na rtech jí pohrával úsměv a na sobě měla legíny a dlouhé triko. Vlasy měla smotané do drdolu a celá tak nějak podivně zářila. „Ahoj, zlato. Promiň, že tě budím, ale říkala jsem si, že na tebe radši kouknu, protože směna v práci ti začíná už za dvě hodiny."

Zmateně jsem nakrčila nos. „Cože? Kolik je vůbec hodin?"

Pokrčila rameny. „Skoro jedenáct." Vytřeštila jsem na ni oči a ona spokojeně přikývla. „Já vím, asi jsem tě neměla nechat prospat skoro celý dopoledne. Jenže ty poslední dobou tak málo spíš a... no, říkala jsem si, že ti pár hodin navíc určitě neuškodí. Už teď vypadáš o něco líp než včera večer."

Jo. Ale to nejspíš vůbec nebude tím dlouhým spánkem, mami.

Zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho. „Jak je tátovi?"

„Všechno v pořádku," ohlásila jako první, aby mě uklidnila. „Vzala jsem si na dnešek v práci volno. Hned ráno jsme spolu vyrazili na menší nákup. Potřebuje se hejbat." Spiklenecky na mě mrkla a já si byla sakra jistá, že tímhle veškerý tátův pohyb teprve začíná. „Až budeš připravená, přijď za námi dolů. Udělala jsem palačinky. Je to něco jako pozdní snídaně nebo brzkej oběd. Ale o hladu do práce nepůjdeš, neboj."

V ten moment mi zakručelo v břiše a v ústech se mi začaly sbíhat sliny. „Tak to dole budu za chviličku," ujistila jsem ji a pak chvíli čekala, než za sebou zavřela dveře.

Hned potom jsem vylítla z postele, natáhla na sebe kalhotky a rychlostí blesku sundala z peřin povlečení. Všechno jsem odnesla do koupelny a rovnou to nacpala do pračky, kterou jsem zapnula. Nehodlala jsem totiž nic ponechat náhodě.

A pak jsem se zarazila u zrcadla, kde můj pohled opětovala rozcuchaná zrzka se zrůžovělými tvářemi... a dvěma sytě fialovými cucfleky.