Chci tě zpátky

LXXVIII

Děkuju za krásnejch 100k přečtení a 9k hvězdiček.

Jste skvělé, ženy <3

***

(PÁTEK, 14. prosince 2018)

Svět přicházel o barvy a každá jedna věc před mýma očima zapadala do spektra šedé. Světle šedé budovy, ocelově šedá auta, černé mraky, stříbrné kapky deště. A přesto se planeta Země otáčela kolem své osy, dny plynuly a život všech ostatních směřoval vpřed.

Jako by se snad ten můj vlastní nezastavil.

V hlavě mi pořád dokola zněla slova, která jsme si s Olliem navzájem vmetli do tváře. Ovládal nás hněv, jenž vykrystalizoval v touhu tomu druhému ublížit. A oběma se nám to povedlo až příliš dobře.

Uvědomovala jsem si, že to byl jen obranný mechanismus. Nikdy jsem mu nechtěla říct, že by byl špatný táta. Nikdy jsem si nic takového nemyslela. Jenže jsem ho v ten moment chtěla umlčet a celé to zastavit... protože mě zahnal do kouta. Protože mi ubližoval. A v takovou chvíli jsem byla ochotná říct naprosto cokoliv, jen aby to přestalo.

Zvorala jsem to.

Ale ne o nic víc než on.

Označil mě za pokryteckou lhářku a bylo mu ze mě zle. Pořád jsem slyšela ten tón, kterým ta slova vyřknul. Všechno to bylo tak procítěné a opravdové, že jsem neměla jediný důvod mu nevěřit. Skutečně jsem ho vytočila k nepříčetnosti a donutila ho, aby mnou pohrdal.

Proč by se mnou chtěl ještě mít něco společného?

Na tuhle otázku jsem neměla žádnou odpověď.

Protože se mnou evidentně už nic společného mít nechtěl.

Neozýval se. Nepsal, nevolal, neviděli jsme se. Evidentně se mi vyhýbal a já nepodnikla jediný krok pro to, aby k tomu došlo.

Minimálně třikrát denně jsem zírala v telefonu na jeho číslo a přemýšlela, jestli jej mám vytočit. Minimálně dvakrát denně jsem mu napsala email, který jsem po dlouhém přemýšlení zase smazala. Minimálně jednou denně jsem brečela tak dlouho, dokud mi oči nevyschly a já neusnula. Ale spánek taky nebyla zrovna oblast, ve které bych v posledních dnech excelovala. Stejně jako strava. Když jsem do sebe dostala menší oběd, považovala jsem to za úspěch.

Snažila jsem se to vyvážit aspoň jistým množstvím make-upu, ale i přesto jsem vypadala, jako bych se snažila vyhrát v soutěži o korunku Miss Nemrtvá Holka Od Vedle. Už nejspíš jen chybělo, abych někoho chtěla hryznout do hlavy... a k tomu jsem vlastně taky neměla daleko. Pohybovala jsem se od nepříčetné zuřivosti k totálnímu zhroucení. A to ve zcela nahodilých intervalech bez jakéhokoliv vzorce. V práci jsem byla nerudná, zákazníky jsem nenáviděla a občas jsem vyjela dokonce i na June.

A té bylo jasné, že se něco mezi mnou a Olliem stalo. Sakra, bylo to jasné všem našim kamarádům, mým rodičům a nejspíš i náhodným kolemjdoucím. Jenže já se odpovědím na jakékoliv otázky v tomhle směru vyhýbala jako čert kříži. A předpokládala jsem, že to samé dělal i Ollie, protože ty otravné otázky nebraly konce.

A já doufala, že na tom se nic nezmění. Protože tady šlo o naše tajemství, o kterých nikdo jiný nevěděl. A ať už jsme si ublížili jakkoliv, ani jeden z nás nebyl takový podrazák, aby zničil něco takhle důvěrného.

Zhluboka jsem si povzdechla a opřela se zády o rám postele. Momentálně jsem seděla na zemi v ložnici mého bytu, kvanta bílých bezvýznamných obálek zdobila koberec přede mnou a do mých uší proudila akustická verze písničky Drown od kapely Bring Me The Horizon, která mě rozebírala na několika nových úrovních.