Chci tě zpátky

LXVI

(NEDĚLE, 14. října 2018)

MOJE

Stál jsem na pláži před záplavou svíček a přivíral jsem oči proti zapadajícímu slunci. Obojí mě tak trochu oslňovalo, ale veškerá ta záře se nemohla vyrovnat tomu světlu, který vycházelo z ní.

Moje Tate.

Vždycky zářila, když byla šťastná.

A to světlo se pokaždý přenášelo rovnou na mě. Vpíjelo se do mý kůže a naplňovalo mě jistou spokojeností se světem. Protože všechno bylo v pořádku, když moje Tate zářila. Všechno bylo na svým místě a já nechtěl měnit jedinou maličkost. Ani. Kurva. Náhodou.

Povytáhnul jsem koutek úst v polovičatým úsměvu a vykročil k ní.

Vzhlížela ke mně a pokrčila nohy v kolenou, aby je mohla obejmout rukama. Dívala se, jak si zouvám boty, a tak trochu se usmívala. Tím způsobem, kdy jí v koutcích očí naskočily vějířky drobounkejch vrásek. Tím způsobem, kterej jsem zbožňoval. Skopnul jsem levačku a uslyšel její uchechtnutí, když jsem při sundávání pravačky zavrávoral. A ten sladkej zvuk přešel v nekontrolovanej výbuch smíchu, protože jsem se hned vzápětí zřítil částečně na ni a částečně na deku.

Následovalo její zachrčení, protože jsem ji svou vahou zřejmě tak trochu přidusil. A navzdory všem okolnostem jsem se v tuhle chvíli začal chechtat já. Odvalil jsem se z ní stranou a odpadnul na záda, přičemž ze mě smích tryskal s nekontrolovanou volností.

Po chvíli se v mým zorným poli objevil Tatein obličej, když se nade mnou sklonila. Krčila ten svůj pihovatej nos a sotva znatelně vrtěla hlavou. „Už jsem ti řekla, že jsi blázen, že jo?"

„Mám neurčitej pocit, že už jsem to slyšel. Jo," přisvědčil jsem a podložil si hlavu předloktím.

Cejtil jsem, jak se vedle mě přesunuje a její tělo se postupně – kousek po kousku – tiskne k mýmu boku. Zvedla ruku a hřbetem prstů mi opatrně setřela slzy, který mi před chviličkou stekly po spáncích. „Miluju to," vydechla potichu a já se celej našponoval, protože jsem měl další neurčitej pocit, že by mohlo následovat něco důležitýho. Zadívala se na mě a vesmír v jejích očích se dával do pohybu. Rozsvěcel jednu hvězdu po druhý. „Miluju tu tvoji spontánnost, jakýkoliv tvoje překvapení... Taková je pravda." Odmlčela se a olízla si rty. „Veškerý ty akce s tebou jsou možná šokující a já je pak musím dlouho vstřebávat, ale za nic bych to nevyměnila. S tebou... mám pocit, že žiju. Každou jednu vteřinu a každej jeden úder srdce. Prožívám všechny ty chvilky a veškerý vjemy jsou milionkrát znásobený. Žilama mi proudí adrenalin, kterej mě nenechá v klidu. O kůži se mi otírá vzduch a chloupky mi vstávají jeden po druhým pod návalem vzrušení. Zvuky se ke mně plížej ozvěnou, jako kdyby přicházely z velký dálky, a všechno kolem je tak nějak rozmazaný, ale zároveň zaostřený do nejmenšího detailu. Tep mi letí v šílený frekvenci, která není slučitelná se životem, a moje pocity se ve mně rozpínají s takovou silou, až mám pocit, že mi brzy musí puknout hrudník. A tohle všechno... způsobuješ ty," dokončila šeptem.

Opatrně jsem položil dlaň na její tvář a palcem jí přejel po spodním rtu. „Tak to je velký štěstí, protože tvoje přítomnost se mnou dělá něco dost podobnýho," pronesl jsem s hrdlem staženým pod náporem něčeho, co jsem nechtěl pojmenovávat. A ty dvě slova jsem teď měl na jazyku víc než kdy jindy, jenže než stihly uniknout z mejch úst, Tate mě předběhla.

„Máš u sebe ten můj telefon?" vyhrkla a já se zamračil.

„Na co, sakra –"

Cvrnkla mě do nosu. „Chci nás vyfotit, Ollie."