Chci tě zpátky

XXXV

Stýskalo se vám po hádkách a provokacích? (:

***

(PÁTEK, 28. září 2018)

Ollie v pondělí zůstal přes noc a pak u mě strávil i většinu úterý. Přinesl mi další polévku, vařil mi čaje, nutil mě pít víc vody a neustále mě kvůli něčemu peskoval. Ani nevím, kolikrát jsme se chytli. Pokaždé ale vyhrál, protože jsem byla oslabená a bezbranná. Nebo na to jsem to alespoň sváděla.

Máma mě naštěstí kontrolovala jen telefonicky a June zase přes zprávy.

A David? Napsal mi srdceryvnou textovku o tom, že bych si měla srovnat priority a pokud chci náš vztah dát znovu dohromady, vezme mě v neděli na výlet. V neděli, kdy měl Ollie to stěhování. A já pořád mlžila a nedokázala mu dát jasnou odpověď.

V duchu jsem si nad tím povzdechla, protože vyznat se sama v sobě bylo posledních pár dní zatraceně těžké. Natolik, že jsem se vlastně snažila myslet co nejmíň a prostě ponechat některé věci osudu.

Naštěstí už jsem během středy byla relativně v pohodě a ve čtvrtek se to ještě zlepšilo.

Takže jsem dnes odpoledne usoudila, že nebude zas takový problém, když si dojdu sama nakoupit do obchodu. Nepřipadalo mi správné, abych s tím znovu otravovala Ollieho, když toho pro mě udělal tolik a vlastně ani pořádně nevěděl, na čem se mnou je. Jenže já to taky nevěděla. Takže jsem se mu od úterý tak trochu vyhýbala...

Možná trochu víc.

Zdálo se, že vést svůj život tak, aby se mi všechno nehroutilo pod rukama, bylo čím dál těžší. Proto jsem se momentálně soustředila jen a jen na nákupní seznam. Zastavila jsem mezi regály s malým plastovým košíkem v ruce a zkontrolovala jeho obsah – pečivo, maso, vejce, salám, sýr, banány a hromada čínských polívek. Zdravá výživa nade vše, Tate.

Rozhodla jsem se ty čínské polívky ještě vyvážit několika jablky, když mi v kapse bundy zapípal mobil. Sáhla jsem pro něj a přečetla si příchozí zprávu: Mám velký očekávání.

Ollie. Samozřejmě.

Párkrát jsem zamrkala na ta tři slova a přemýšlela, co se z tohodle zase pro změnu vyvrbí. Nakonec jsem odepsala: A to?

Škrábe mě v krku, bolí mě hlava, mám horečku... je ti to povědomý?

Zamračila jsem se. Že bys to chytnul ode mě?

Telefon znovu zapípal. Pořád ti to pálí. Očekávám protislužbu, Tate. Dost jsem se s tebou nadřel, byla jsi mizerná pacientka.

Koutky mých úst zacukaly. Takže mizerná? Vážně?

Špatná volba slov. Chtěl jsem říct nevděčná, neposlušná, vzdorovitá, vzpurná a... došly mi synonyma.

Tentokrát jsem vyprskla smíchy. Byla pravda, že jsem mu dlužila... už jen proto, že kvůli mně vynechal dva dny v práci a zrušil i další plány s klukama z kapely. A navíc jsem si živě vybavovala, jak mizerně mi ty první dva dny bylo. Za to jeho obletování jsem mu totiž byla skutečně vděčná. Takže mi nejspíš nezbývalo, než se obětovat.

Budu u tebe tak za čtvrt hodiny, napsala jsem mu s úsměvem. Pak jsem vzala několik citronů, balení čaje a letěla na kasu. Nákup jsem naházela do papírové tašky a cestou k Olliemu se ještě zastavila v lékárně. Nakupovala jsem kousek od svého bytu, takže mi to celé zabralo nějakých dvacet minut i s cestou.