Chci tě zpátky

VIII

Dneska to máte i s naprosto epickým coverem od předlohy Ollieho. (Pro případ, že by si tu kapitolu chtěl někdo doplnit o další rozměr a zase se nad ním tak trochu rozplývat.)

***

(PONDĚLÍ, 27. srpna 2012)

NEČEKANÝ OBZORY

Třetí tejden na Discovery High School.

To znamenalo třetí pondělí v řadě, kdy jsem seděl ve sterilní kanceláři poradkyně Cromwellový a musel se dívat na její pokus o soucitnej výraz. Což bylo fakt divný. Zpoza těch brejlí s kostěnou obroučkou byly její oči ještě větší než v reálu a ona je na mě pokaždý vykulila a svěsila koutky rtů, jako by se snažila parodovat nakopnutý štěně.

Jakože vážně byl její plán dostat ze mě všechny tajemství mýho života skrz lítost?

Neznal jsem ji, nezáleželo mi na ní a naprostou většinu čas jsem měl chuť poslat ji do prdele. Jenže jsem tu bejt musel, jinak by mě z Discovery zase rychle vypakovali.

Ještě, že už jsme dneska končili.

„Takže, pane Havesi... ještě by mě zajímalo, jestli máte na nové škole nějaké kamarády?"

Nedokázal jsem zastavit posměšný odfrknutí. „Jakože mě má spasit, když se chytnem za ručičky a budeme si svěřovat ty nejtemnější tajemství našich životů?"

Přikývla. „S někým ve vaší... věkové kategorii."

Seděl jsem rozvalenej v židli s područkama před jejím psacím stolem, kterej byl mojí jedinou obrannou linií. Hned za ním byla ona ve svým vlastním otočným křesle. Rovná jako prkno s pevně utaženým drdolem černejch vlasů, zkoumavýma šedýma očima a štěněčím výrazem. Jenom pro tohle jsem měl chuť na ni řvát, dokud neochraptím.

Můj pohled sklouznul na jedinou osobní věc v tomhle kanclu. Hned nad kartotékama visela fotka kluka a holky, který jí byli až nápadně podobný. Takže měla děti. Ale s těma dětma tam nebyl žádnej chlap ani ona. Co to znamenalo? Manžel ji opustil a Cromwellová je musela vyfotit sama?

Někdy mi totiž připadalo, že tahle ženská nerozumí emocím víc než nějakej robot s umělou inteligencí.

A kdyby byla... znamenalo to, že Skynet už zahájil svůj plán na ovládnutí světa?

Málem jsem se tomu zasmál, ale naštěstí jsem to dokázal zastavit u lehkýho zacukání koutků. „Paní Cromwellová, ne... nemám tu žádný kamarády."

Její štěněčí výraz zaznamenal první praskliny, když povytáhla obočí. „A není vám smutno?"

Ježíši kurva kriste.

Moje prsty, který doteď vyťukávaly neměnnej rytmus do područky se zastavily a pak jsem celou dlaní udeřil do židle. „Nemám na to čas. Chodím na půl dne do školy, ze školy rovnou na brigádu a pak domů, abych stihnul aspoň nějaký úkoly, než odpadnu do postele. V práci se se mnou baví Donnie, jestli to něčemu pomůže."

Vypadala zaujatě. „Kdo je Donnie?"

Počítal jsem přesně vyměřený vteřiny podle odtikávajících hodin.

Jednadvacet. Dvaadvacet. Třiadvacet.

Naklonil jsem hlavu na stranu. „Pes mýho šéfa."

Odkašlala si a opřela se do svýho křesla. „Pane Havesi, vy ty naše rozhovory vůbec neberete vážně."

Vstal jsem ze židle a popadl svůj batoh. „Jak bych taky mohl. Zdržujou mě od práce v bistru a tím pádem od větší vejplaty. Tak na shledanou, paní Cromwellová."