Chci tě zpátky

II

(PONDĚLÍ, 13. srpna 2012)

PRVNÍ DEN, NOVEJ POKUS

Stál jsem v koupelně a zíral do zrcadla na svůj odraz. Já ani on jsme se necejtili na to, co má dneska přijít. Já si připadal vnitřně rozervanej, zatímco on tak vypadal navenek. Dlouhý černý vlasy, stažený do culíku, už potřebovaly čerstvej podhol. V každým uchu stříbrnej tunel, to levý teda zdobily ještě tři náušnice z chirurgický oceli navíc. Pod hnědýma očima měl nevzhledný tmavý kruhy a jizva pod levým obočím se zdála ještě víc zářivě bílá než kdy jindy. Nebyl na to připravenej. On ani já.

Pustil jsem v umyvadle studenou vodu a chvíli počkal, než odteče, aby byla ledová. Tou jsem si potom několikrát opláchnul obličej. Bylo to jako mrazivá tekutá facka, která mě navzdory všem předpokladům stejně neprobrala.

Ale za pokus to stálo.

Usušil jsem se, znovu mrknul do zrcadla a pokusil se o úsměv.

Obličejové svaly se mi stáhly v křeči a můj odraz vypadal, jako by prodělával ledvinovou koliku.

No super.

Odmazal jsem z tváře ten podivnej škleb a vyšel z koupelny. Vrátil jsem se do pokoje, ignoroval všeobecnej bordel, a zamířil pro svůj batoh. V tu chvíli jsem si všimnul, že jsem zapomněl vypnout počítač. Sakra. Už teď jsem nejspíš měl zpoždění, ale věnoval jsem radši dost času tomu, abych se odhlásil a počkal, až se ten krám vypne, jak má. Nepotřeboval jsem, aby se mi v tom hrabala máma, než se vrátím domů.

S batohem hozeným přes jedno rameno jsem pak vylítnul z pokoje a seběhnul schody do přízemí. Máma seděla u kuchyňskýho ostrůvku, kterej byl pomyslnou hranicí mezi kuchyní a obývákem. Krátký černý vlasy měla upravený do mikáda, který bylo vzadu kratší a vpředu delší, oříškový oči se zvláštně leskly a její červený nehty poťukávaly do pracovní desky naprosto mimo rytmus. Vypadala dobře. Ale možná to bylo jen tím, že si nanesla víc make-upu než obvykle.

„Ahoj, mami!" houknul jsem na ni a chystal se po Bondovsku zmizet.

„Ollie!" zastavil mě její výkřik. Zvedla se od svýho kafe a věnovala mi přísnej pohled, ve kterým se mísilo hrozně moc věcí, kterejm jsem v tuhle chvíli nechtěl rozumět. Vlastně teď ani jindy.

Zastavil jsem se, nadechnul se a čekal.

Máma si založila ruce na hrudi, jako by se potřebovala nějakým způsobem držet pohromadě. „Nezapomeň navštívit tu poradkyni, jak nám ředitelka doporučovala."

„Vážně to musí dneska bejt?" vyštěknul jsem na ni dost otráveně.

Teď se na její tváři objevil ten výraz ‚chci bejt dobrá máma, ale vím, že je na to pozdě'. „Vážně musí. Víš, že to byla jedna z podmínek tvýho přijetí na Discovery."

Discovery High School byla průměrná státní škola a byla pro mě vhodná ze dvou důvodů. Důvod číslo jedna: Nestála mámu jediný penny a to bylo dobře, protože víc si nemohla dovolit. Důvod číslo dvě: Nikam jinam mě přijmout nechtěli.

Takže jsem teď musel vyrážet z baráku o patnáct minut dřív, abych to stihnul do školy včas kvůli tomu, že to bylo o dva kilometry dál. A taky jsem netušil kolik času mi tam zabere parkování. Ačkoliv jsem tak nějak předpokládal, že na státní asi nebude tolik lidí s vlastním autem. Já byl majitelem Fordu Mustang z šestašedesátýho. To byla snad jediná věc, za kterou bych mohl tátovi poděkovat. Na to ovšem nikdy nedošlo.

Zastrčil jsem ruce do kapes džínů. „No jo. Pokusím se za ní zastavit." Tím jsem to považoval za uzavřený a rovnou vyběhnul ze dveří, než tady dojde na něco horšího.