Chci tě zpátky

LXXXIV

(PONDĚLÍ, 24. prosince 2018)

ŠŤASTNÝ A VESELÝ

Nejspíš jsem nikdy neměl rád Vánoce. Teda až na ten jeden rok, kdy jsem je trávil s Tate a její rodinou. Ale ten zbytek? Stál za velký hovno. A letošek evidentně neměl bejt výjimkou.

Když jsem ráno odcházel od Tate, poprvý jsem opravdu zaváhal, jestli nemám zůstat. Nechtěl jsem bejt sám. A přesto, že jsme poslední čtyři noci strávili spolu, pořád mi chyběla. Sex totiž nebyl všechno. Potřeboval jsem ji celou a u sebe.

A o to horší to dneska celý bylo.

Doma jsem tak nějak šílel. A tím myslím regulérně šílel. Utápěl jsem se v jakýsi příšerný sebelítosti, když jsem vzpomínal na minulost, a v jedný z nejslabších chvilek jsem dokonce zavolal svojí mámě. Napadlo mě, že bych se aspoň měl ujistit, jestli je pořád naživu a nepředávkovala se. Možná i zjistit, jak se má. Jenže ona můj hovor nebrala. Přesto, že jsem ten debilní telefon nechal vyzvánět minimálně šedesát vteřin.

Jo... Krásný posraný Vánoce, mami.

Po tomhle fiasku bylo celkem jasný, že musím někam vypadnout. A vzhledem k tomu, že všechny práce v boxerně, který byly v mejch silách a dovednostech, už byly hotový, jsem vyrazil k Billovi na dílnu. Kluci tam po sobě před dovolenou nechali příšernej bordel, což znamenalo, že já tam mohl aspoň nerušeně uklízet a něčím se tak zaměstnat. Dokonce jsem na Mustangu vyměnil olej... a potom překontroloval všechny auta, jež tam zůstaly, a jedno dokonce dodělal, protože Jamie byl fakt tak línej, že na něm nemohl udělat diagnostiku, aby potvrdil, že se jen zbláznila elektronika a s motorem ve skutečnosti nic nebylo.

Zpátky do bytu jsem se vrátil někdy kolem pátý hodiny. Sházel jsem ze sebe špinavý oblečení a rovnou se šel vysprchovat. Dlouho jsem stál pod proudem horký vody, kterej bičoval moji kůži, a užíval si ten náznak bolesti, než jsem vylezl ven a omotal se ručníkem. Pak jsem se u zrcadla začal holit, zatímco jsem se snažil vymyslet, co mám vlastně dál dělat se svým životem. Nebo aspoň se zbytkem dnešního dne, když už jsme u toho. Protože Netflix a Mountain Dew se zdály jako dost mizernej plán na Štědrej večer.

Zašklebil jsem se na svůj odraz, spláchnul ze sebe zbytky pěny a uklidil žiletku zpátky do skříňky. Možná jsem začínal vypadat o něco líp... protože ať už to bylo jakkoliv, díky těm společnejm nocím s Tate jsem se konečně vyspal a ty kruhy pod očima mizely. Dokonce jsem začínal mít i chuť k jídlu. Což momentálně dokazovalo kručení v mým žaludku.

Takže byl asi nejvyšší čas mrknout, jestli dneska někdo dělá dovážku. Pokud ne, jsem nejspíš dost nahranej, protože moje lednice byla zoufale prázdná. Ksakru.

Jenže pak moje úvahy přerušilo vyzvánění mobilu.

Došel jsem ke konferenčnímu stolku, kde ten krám zůstal odloženej, a přijal hovor.

Než jsem stihnul cokoliv říct, z druhý strany se ozval Chad: „Co děláš, Ollie?" A kdovíproč zněl, jako by se velice dobře bavil. Jako by měl v tuhle chvíli na rtech lišáckej úsměv, kterej se mi ani trochu nelíbil.

„Poslouchej, jestli si ze mě chceš utahovat, tak na to není úplně nejvhodnější doba," zavrčel jsem podrážděně a přejel si dlaní po čerstvě oholený tváři.

Dolehlo ke mně jeho temný uchechtnutí. „Ne... to vůbec ne. Jen mě napadlo, že pokud nemáš žádný lepší plány, mohl bys dorazit."

To mě zmátlo. „Dorazit kam přesně?" Tušil jsem podraz a nejspíš proto jsem si na tu jeho odpověď sednul na gauč, aby to se mnou neseklo. Uslyšel jsem zvuk projíždějícího auta a potom troubení. „Kde to kurva jsi?" zeptal jsem se tak trochu dopáleně.