Chci tě zpátky

LXXX

Tak dneska ráno jsem dodělala posledních pár oprav na bonusový kapitole. Chci tě zpátky je oficiálně dopsané...
A já pořád nevím, jestli z toho mám radost nebo jsem smutná, protože se mi s nima ještě nechce loučit.

***

(ÚTERÝ, 18. prosince 2018)

Dneska to byly čtyři dny od tátova infarktu. Čtyři dny, ve kterých se obrátil můj i mámin vesmír naruby. Přes víkend jsme se u něj střídaly v nemocnici, protože jsme ho nechtěly nechávat o samotě, pokud to aspoň trochu šlo. A to i přesto, že doktoři nás uklidňovali, že ten infarkt byl malého rozsahu a táta už není v ohrožení života. Jenže vyprávět něco takového dvěma vynervovaným ženským bylo jako mluvit do větru.

Udělali mu veškerá potřebná vyšetření a přes víkend ho nechali postupně sedat, chodit kolem lůžka a v pondělí už měl povinné opatrné procházky po celém patře. Zdálo se, že se zotavuje dobře, nicméně už teď bylo jasné, že ho po návratu domů čeká velká úprava jídelníčku, pravidelné braní prášků na srdce a později dost pravděpodobně i cvičení. Potřeboval snížit svou tělesnou váhu kvůli zvýšenému cholesterolu a tlaku, takže nebylo zbytí.

Můj otec z toho rozhodně nadšený nebyl. Ale vzhledem k tomu, že Danni mu nehodlala nic odpustit po tom, co zjistila, že svačiny od ní házel do koše a radši si objednával dovážku, nezbývalo mu než sklopit hlavu a mlčet.

Vlastně jsme mu dost vynadaly obě dvě. Hned potom, co jsme mu řekly, jak ho milujeme a že nás vyděsil.

Předpokládaný den propuštění byl čtvrtek a máma už se na to připravovala jako na tažení do války. Zjistila si prakticky vše o přírodní léčbě při zotavování se z infarktu, takže vykoupila všechny nejbližší lékárny, aby pro něj pořídila široké spektrum vitamínů, kyseliny listové a kdovíčeho ještě. V mezičase se ale hroutila. Viděla jsem to, i když se dost intenzivně snažila to nedávat najevo.

Fakt, že jeden člen naší malé rodiny byl smrtelný nás bolestivě zasáhnul. Člověk si takové věci prostě neuvědomí, dokud skutečně nepřijdou. A pro Danni to uvědomění bylo nejspíš neúnosné.

Proto jsem se rozhodla, že se dočasně nastěhuju do svého starého pokoje u rodičů a budu na ni dohlížet. Díky tomu jsem byla svědkem toho, jak vyklidila celou kuchyňskou linku a vyházela všechny nezdravé potraviny. Potom vyrabovala všechny tátovy skrýše v ložnici, garáži a dokonce i v dílně, kde schraňoval všechny pochutiny, které mu evidentně škodily. Vyházela dokonce i zásoby piva a já si byla sakra jistá, že z toho táta mít radost nebude. Nicméně celá tahle její mánie mě ujistila, že mě nejspíš potřebuje víc než kdy dřív. A navíc tu byl ten fakt, že až se táta vrátí domů, bude mít ještě minimálně tři týdny klidový režim, což znamenalo, že občas bude potřebovat něčí pomoc.

Takže jsem návrat do svého bytu prozatím odložila na neurčito. A byla jsem si docela jistá, že dřív než po Novém roce to nebude.

Chodila jsem do práce, kde kolem mě June našlapovala po špičkách a občas se zeptala, jak to všechno zvládám. A já se snažila odpovídat aspoň trochu upřímně, i když se mi o tom vlastně vůbec nechtělo mluvit. O Olliem nepadlo jediné slovo a to bylo nejspíš dobře.

Ani já sama jsem vlastně netušila, co se teď mezi námi děje.

Řešení našeho problému se pro mě odsunulo na druhou, možná i na třetí kolej. Ačkoliv to vůbec neznamenalo, že by mě to díky tomu trápilo o něco míň.