Chci tě zpátky

LI

(SOBOTA, 29. září 2018)

MILUJU ZPŮSOB, KTERÝM MĚ NENÁVIDÍŠ

ČÁST 2.

Zaklel jsem v duchu a potom i nahlas. Rychle jsem na sebe natáhnul čistý oblečení, nakonec si zapnul mikinu a obul glády. Balíček bankovek ovázanej gumičkou jsem zastrčil hluboko do kapsy džínů a s batohem přes rameno opustil šatnu. Musel jsem projít dalšíma dvěma místnostma, jež se používaly jako provizorní sklady, než jsem se dostal na chodbu. A pak rovnou zpátky do hlavní haly s tanečním parketem.

Mý uši zalehly pod náporem hudby a já těkal očima po svíjejích se tělech na parketu i postávajících jedincích kolem. V jednom z boxů u obvodový zdi mě zaujala pozvednutá ruka. Zamířil jsem za Chadem a s neklidem klíčícím v mý hrudi jsem se svalil na lavici proti němu. „Neviděl jsi Tate?" zeptal jsem se dřív, než stihnul cokoliv říct, a odhodil batoh vedle sebe.

Chad se pomalu předklonil a několikrát v ruce protočil sklenici s pivem. „Mám pocit, že Styx měl něco fakt důležitýho na srdci," odvětil a bradou pokývnul někam na druhou stranu skladiště.

Tate tam stála loktama zapřená o desku baru a vystrkovala na mě svůj výstavní zadek, zatímco Styx neobsluhoval. Vůbec ne. Momentálně ho zaskakovala kolegyně a on se nacházel až nebezpečně blízko Tate a něco jí s úsměvem vykládal. Neuniklo mi, že během hovoru sem tam sjel pohledem k jejímu sotva zakrytýmu pozadí a stehnům s podvazkama.

Zhluboka jsem se nadechnul. Tak fajn. Fajn, sakra.

Přejel jsem si dlaní po obličeji a zase se podíval na Chada, kterej naklonil hlavu na stranu a zeptal se: „Je naštvaná?"

Pokrčil jsem rameny. „Možná." Pomalu jsem se pod jeho zkoumavýma očima opřel o lavici a zahejbal zaťatou čelistí, jako bych snad ten neklid dokázal sám nějak odstranit. „Je naštvaná... zatraceně naštvaná. Ale mám pocit, že tu nejde tak úplně jen o ty zápasy. Celejch těch pět let... ten promarněnej čas. Zanechalo to v nás obou křivdy a já si nejsem jistej, že to spolu dokážeme překonat."

Můj kamarád povytáhnul obočí. „Chceš mi snad říct, že se s tím panákem rozešla jen proto, abyste spolu vy dva pohořeli?"

Zavrtěl jsem hlavou a snažil se nějak rozdejchat ten nával hněvu, kterej mě zevnitř pohlcoval jako plameny. „To je právě ono. Ani jeden z nás to nevzdá... ale taky bysme se mohli navzájem zničit." A toho jsem se bál.

Naproti mně se ozvalo snad skoro pobavený odfrknutí. „Děláš si prdel, že jo?"

Nevěřícně jsem k němu vzhlídnul.

„Nechovej se jako imbecil, Ollie," zavrčel a upil ze svýho piva. „Prostě ukaž, že na to máš koule a všechno jí vyklop."

Mlčel jsem.

Chad se naklonil přes stůl ještě blíž a zřejmě se mi snažil provrtat do lebky díru svým pohledem. „Hele myslím, že neznám ani polovinu těch sraček, kterejma sis prošel a upřímně řečeno o to vlastně ani moc nestojím. Ale ona jo... a to už něco znamená, ne? Tak se vzchop, ty vole. Ať je to cokoliv, ona to pochopí... nebo se o to aspoň bude snažit. Protože když ustála ten dnešní zápas, myslím, že ji jen tak něco nedokáže rozházet."

Došlo mi, že křečovitě svírám dlaně v pěst. Snažil jsem se je povolit, ale moje tělo i moje napjatý nervy protestovaly. „Nejde o ni, ale o mě," dostal jsem ze sebe úsečně, protože mě skoro bolelo říct každý jedno slovo nahlas.

„Cejtíš se zahanbeně?" vystřelil do tmy. A já věděl, že to není jen pokus mířenej od boku. On si taky prošel něčím, o čem nikdy nemluvil. Něčím, o čem odmítal mluvit. Neměl jsem ani nejmenší představu, o co přesně šlo, ale byl jsem si víc než jistej, že mi nějakým podivným způsobem rozumí. Zřejmě proto jsme si ze všech kluků z kapely byli nejblíž. A zřejmě proto jsme oba chodili zápasit sem... abysme udrželi svoje démony na uzdě.