Chci tě zpátky

Epilog

(Protože jsem měkkějš a stejně vám sem hodím i tu bonusovku... velice brzy.)

Tuhle scénu - tak, jak tu je - jsem měla v hlavě tak od půlky knížky. A jsem prostě nejšťastnější, že ji ti dva nakonec dostali.

***

(PONDĚLÍ, 2. března 2020)

Už nějakou dobu jsem byla vzhůru a jen si užívala dnešního lenivého rána. Ležela jsem na boku zahrabaná v přikrývkách, zatímco Ollie za mnou tiše oddechoval a lechtal mě tak vzadu na šíji. A mně se to líbilo. Stejně jako to, že přese mě má přehozenou jednu svou paži a tiskne mé tělo ke svému.

Oknem se zataženými žaluziemi do místnosti prosakovaly paprsky slunce a vzduch kolem už se začínal ohřívat. Tipovala jsem to na další tropický den o teplotách nad třicet stupňů... a zase jsem byla o kousek víc vděčná za klimatizaci uvnitř karavanu.

Protože to byl ten nejúžasnější svatební dar, který Ollie mohl s mými rodiči koupit. Luxusní karavan snů, abychom společně mohli cestovat, kam se nám zrovna bude chtít, a přesto si pořád užívat téměř veškerého pohodlí ‚vlastního domova'.

To znamenalo, že momentálně jsem odpočívala v naší posteli naprosto obřích rozměrů, zatímco výhled z onoho zmíněného okna zahrnoval naprosto vylidněnou pláž schovanou mezi okolními skalisky... a taky oceán.

Trochu jsem se zavrtěla, abych z pod deky vyhrabala jednu nohu a uvelebila se trochu pohodlněji.

Což jsem evidentně neměla dělat.

Na mém krku přistál polibek a Ollie ochraptěle zamručel: „Spi, Tate."

„Víš, že nemůžu," ohradila jsem se s lehkým úsměvem.

Natisknul mě k sobě o něco víc a jeho dlaň se mi usadila na břiše. „Jsi mrňavá lhářka," obvinil mě, ale jeho hlas už slábnul. Netrvalo dlouho, než zase začal pravidelně oddechovat.

Já se chvíli pokoušela usnout, ale kručení v břiše mě přesvědčilo, že je nejvyšší čas vstát a začít s přípravou snídaně. Ollie nakonec určitě ocení, když mu něco přinesu až do postele.

Opatrně jsem se vymanila z jeho objetí a pak se vzepřela na předloktí, abych se zvedla do sedu. Pracně jsem se vyhrabala z pod peřiny, než jsem konečně mohla vstát z postele.

A přesně ve chvíli, kdy jsem zabořila bosá chodidla do měkkého béžového koberce, se místností rozdrnčelo vyzvánění... telefonu?

Zmateně jsem se rozhlédla po maličké místnosti a zjistila, že ten zvuk vychází z mého notebooku, který zůstal odložený na komodě pod nástěnnou televizí. Rychle jsem ten krám popadla, do druhé ruky jsem z otevřené skříně čapla svůj dlouhý šedivý cardigan a pak konečně vyplula z místnosti.

Dostala jsem se do kuchyňky spojené s obývacím pokojem. Rychle jsem odložila notebook na jídelní stolek, navlékla na sebe svetr a přijala video hovor.

Vyskočilo na mě okno s obrazem, ve kterém se objevil obývací pokoj mých rodičů, a přímo před kamerou počítače byli... snad všichni naši přátelé včetně mých rodičů?

„Krásný narozeniny, Tate!" zaječeli jako pominutí.

Vytřeštila jsem oči a potichu ale důrazně na ně sykla: „Pšššt! Ollie ještě spí!" Popadla jsem počítač, abych s ním vypochodovala z karavanu ven, a opatrně za sebou zavřela dveře. Ocitla se tak pod vytaženou stříškou našeho vozu, který stál zaparkovaný přímo na pláži sotva pár metrů od šumících vln oceánu.