Chci tě zpátky

LXIX

Pro nadšenou čtenářku WeriSse! (:
(Která mě bombarduje tak krásnýma komentářema, že si to věnování prostě zaslouží.)

Jinak jo. Mám trochu rozdavačnou, tak snad to oceníte (:
***

(NOC ZE SOBOTY NA NEDĚLI, 27. – 28. října 2018)

Jeho slova byla plná bolesti a pocitu selhání. Cítila jsem to. Všechny ty emoce na mě útočily, když jeho hlas zakolísal u prostého promiň. Jako by se jím omlouval nejen mně ale i sobě. Jako by ho drásal ten vnitřní rozpor. Podstoupit bolestivé mučení formou vypouštění svých démonů na světlo, nebo je raději pohřbít hluboko do temnoty duše?

Byl ten nejsilnější člověk, kterého jsem znala... a zároveň byl tak zranitelný. Tak zlomený.

A Bože, já chtěla všechny jeho rány vyléčit. Zahladit šrámy na duši a polaskat jeho jizvy. Chtěla jsem, aby věděl, že není sám. Že na to nemusí být sám.

Jenže slova někdy mohla být až zoufale málo.

A možná to byla ta deštivá noc nebo to, jak opuštěně vypadal, když jsem ho našla v obývacím pokoji, ale já to nedokázala nechat být. Ne dneska.

Jednou rukou jsem stále svírala tu jeho, zatímco druhou jsem vyhrabala z pod deky a pomalu ji přitiskla na okno. Jako bych mohla dosáhnout na svět za ním. Jako bych mohla cítit ten déšť na svojí kůži. „Tři slova, Ollie."

Místnost na chvíli pohltilo tajemné ticho přerušované bubnováním kapek a našimi dechy, které téměř souzněly jako jeden, než se odhodlal.

Co prožíváš? „Vzpomínky."

Co cítíš? „Bezmoc."

Čeho se bojíš? „Ztráty."

Všechno se ve mně sevřelo a někde uvnitř mnou projel záchvěv strachu. Mohla bych se někdy vůbec probojovat ke všemu, co ho sužovalo? Nebyla jsem si tím jistá, ale musela jsem to aspoň zkusit. Vymanila jsem se z jeho sevření a sklouzla z parapetu dolů. Do bosých nohou mě zastudila podlaha, když jsem ze sebe stáhla deku a odložila ji na gauč, jen abych se k němu mohla vrátit.

Ollie mě pozoroval, zatímco po jeho obličeji přebíhaly stíny vyvolané lampami v ulici a vodou stékající po okenní tabuli. Vzala jsem jeho tvář do dlaní a políbila ho. „Věříš mi?"

Vzhlédnul k mým očím, jako by v nich něco hledal, ale s odpovědí nezaváhal. „Věřím," řekl a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. To gesto bylo tak známé, že ve mně probouzelo touhu přivinout se k němu zpátky a na všechno a všechny okolo zapomenout.

Jenže jeho výraz plný smutku mi to nedovolil. Lámal mě v půli. Snažila jsem se posbírat zbytky sama sebe, abych tohle dokázala dotáhnout do konce. „Chci tě někam vzít."

Zamračil se a zdálo se, že chce něco namítnou nebo se aspoň možná zeptat, co přesně mám v plánu. Nakonec ale jen přikývnul. „Tak dobře."

O deset minut později už jsme seděli v Chargeru. Já řídila a Ollie seděl vedle mě. Obléknul se do černých džínů, mikiny, pod kterou zcela evidentně neměl tričko, a do kožené bundy. Těžkou vojenskou botou podupával do rytmu pomalé rockové balady, která hrála z reproduktorů a díval se ven. Byl nervózní. I kdyby mi to nenapověděla jeho strnulost nebo mlčenlivost, tak zcela určitě by to byl fakt, že poklepával prsty levé ruky do mého stehna.