Chci tě zpátky

XVI

(PONDĚLÍ, 17. září 2018)

Ještě, než jsem v to pondělí odešla do práce, parádně jsem si doma pobrečela. Všechno, co se stalo mezi mnou a Olliem, ve mně zanechalo podivnou otevřenou ránu, která neustále krvácela a připomínala se... a já netušila, jak přesně se jí zbavit. Do toho se míchal pocit provinilosti, protože rozum mi jasně říkal, že to bylo špatně. Neměli jsme se líbat, neměli jsme se vidět, neměli jsme se k sobě chovat tak důvěrně. Protože ještě do pátku čtrnáctého září jsem byla šťastně zadaná a teď to šlo všechno do hajzlu.

Ublížila jsem Davidovi a nejspíš natrvalo narušila náš vztah. Měl nárok se na mě zlobit a měl nárok chtít po mně, abych se s Olliem už neviděla. Jenže už takhle jsem byla psychicky rozebraná a fakt, že po mně chtěl, abych kompletně obměnila šatník a změnila svůj vzhled, mi vážně nepřidal.

Strávila jsem dobrou půl hodinu u skříně a řešila, co si tedy mám vzít na sebe, aby to bylo vyhovující. Mohl se za mnou kdykoliv stavit v práci a já nechtěla, aby byl znovu zklamaný.

A kromě jiného jsem potřebovala zakrýt Ollieho podpis na své hrudi.

Tím se mi celý výběr velice zúžil.

Nakonec jsem skončila u černého trika bez potisku, které mělo jen malý výstřih, jediných tmavě modrých džínů bez děr a vše jsem doplnila o jediný svetr, jež jsem vlastnila. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc jsem na svoje oblečení vysazená, dokud mi někdo nezakázal nosit, co se mi zachtělo. Zdálo se mi, jako by mě látka štípala na kůži a já měla chuť ze sebe všechno strhat. Namísto toho jsem si stáhla z krku Thorovo kladivo, uklidila ho do šperkovnice a vzala si černou koženou tašku přes rameno, abych do ní naházela své věci. Když jsem tam jako poslední strčila tmavě modrá sluchátka s motivem vesmíru, došlo mi, že jsem neudělala nic s Ollieho mikinou a bundou.

Slíbila jsem, že vše vyperu, ale nejspíš bude nejlepší, když to z mého bytu, co nejdřív zmizí – už kvůli Davidovi. Takže jsem jeho oblečení přibalila do tašky a šla si natáhnout svou černou větrovku a obout kecky, ze kterých jsem nehodlala ustupovat, protože v podpatcích bych v práci jistojistě do dvou hodin umřela. Pak jsem vyrazila na odpolední směnu.

V kavárně byl takový nával, že jsme s June sotva měly čas prohodit pár slov, kromě obvyklého pozdravu. Když se to kolem sedmé konečně trochu uklidnilo, přišla jsem k June a váhavě začala: „Něco bych od tebe potřebovala."

Malá blondýnka povytáhla obočí, které tak zajelo až kamsi pod ofinu. „Nemůže to počkat? Zrovna jsem chtěla začít vyzvídat ohledně tvýho včerejšího výletu k Olliemu a taky ohledně toho, proč se dneska tváříš jako zpráskanej pes."

Přikývla jsem. „Jo, jasně... ono to s tím vlastně souvisí."

June se slabě usmála, zapřela se zády o pult a pobídla mě: „Tak povídej."

Převyprávěla jsem jí takřka všechno, co se včera stalo, až na tu část, kdy jsem Olliemu vykecala, že se mi o něm zdají sexuální sny a že jsem mu olízla krk. Přece jen June nepotřebovala vědět úplně všechno. Pak jsem pokračovala ránem, kdy jsem dopodrobna přetlumočila náš rozhovor s Davidem.

Když jsem skončila, June na mě zírala s otevřenou pusou. „Řekl ti, že jsi děvka?" zeptala se polohlasem, kvůli zákazníkům v kavárně.

Povzdechla jsem si. „Jo, řekl... ale asi si to zasloužím, ne? Vždyť se podívej, jak jsem to celej víkend posírala zas a znova!"

Má kamarádka se zamračila. „Neříkám, že ses zachovala správně, nebo že nemá právo bejt na tebe naštvanej, ale... děvka? To je trochu silný kafe. Vždyť jsi s Olliem ani nespala, ne?"