Chci tě zpátky

XLVI

Dnešní kapitola, na kterou jste nejspíš čekaly... a navíc s překvapením (:

Jinak bojuju s nedostatkem času a únavou, takže na komentáře a zprávy se snad vrhnu nějak přes víkend. Mějte se mnou trpělivost  <3

***

(SOBOTA, 29. září 2018)

Vyšla jsem z domu a na moment se zastavila na chodníku, abych si trochu vychutnala dnešní počasí venku. Po včerejším dešti se konečně rozehnaly všechny mraky na obloze a ulice města byly zalité sluncem, což se samo o sobě zdálo jako instantní kouzlo pro dobrou náladu. Kolemjdoucí lidé se usmívali a většina z nich na rozdíl od všedních dnů nespěchala. Byla sobota a to znamenalo dostatek času na rodinné procházky, rande pod širým nebem nebo poslední pikniky v místním parku.

Sundala jsem ze sebe mikinu, hodila ji do plátěné tašky a zvedla paži, abych si rozpustila vlasy. V ten moment jsem se zarazila při vzpomínce na Ollieho slova a mou pihu za uchem. Ruku jsem zase spustila a s úsměvem nastavila tvář slunci.

Dneska mě čekala podivná směsice událostí... a já si chtě nechtě vzpomněla na setkání s Olliem před dvěma týdny v kavárně, kdy se ptal, co se mnou David udělal. Nejistá, zmatená a plachá. Měl pravdu a já si to nechtěla přiznat. Co všechno se mnou Davidovy nenápadné poznámky za ty dva roky udělaly. Byla jsem jako poslušný pejsek na vodítku, odkývala mu skoro všechno. Hádala jsem, že za těch čtrnáct dní se to tak nějak změnilo. Ollie ve mně znovu zažehnul plamen, touhu být sama sebou, touhu žít podle svých vlastních pravidel. A já? Já momentálně chtěla být neřízená střela.

Můj úsměv se ještě rozšířil, když jsem konečně vykročila vpřed. Odemkla jsem Ollieho auto, nasedla a tašku s věcmi hodila na sedadlo spolujezdce. Po nastartování jsem si na autorádiu našla písničku Blow Me Away od Breaking Benjamin, která mi pokaždé vlila adrenalin do žil.

Pak jsem se konečně vydala na cestu. K tetovacímu studiu Tartaros to bylo přes půl města, takže jsem vlastně byla celkem vděčná za to, že jsem měla k dispozici auto a nemusela řešit přestupy na tramvajích. A druhá věc byla, že mi to dávalo pocit svobody. Kdybych chtěla, mohla bych se sebrat a ujet z města. Nechat všechno za sebou. Davida, Ollieho i idiotského šéfa v kavárně. Nad představou, jak by Ollie šílel z toho, že jsem mu ukradla auto, jsem se musela za volantem uchechtnout. Jeho výraz by mi někdo určitě musel vyfotit.

Nadšeně jsem zabubnovala prsty do volantu do rytmu hudby a zamyslela se nad Ollieho výzvou ohledně krajkového prádla. Dost možná bych se během odpoledne mohla zastavit někde v obchodě a vybrat něco z čeho by později skutečně zešílel. Jen kdybych ho pak mohla přivázat k posteli, abych si byla jistá, že pro něj budu nedosažitelná. To by byl teprve opravdový trest. Nad tou představou jsem se musela ďábelsky zašklebit.

Zapnula jsem blinkr při poslední odbočce a zaparkovala na jednom z volných míst u chodníku. Vytáhla jsem klíče ze zapalování, popadla svou tašku a vystoupila ven, abych za sebou Mustang mohla zamknout. Přímo přede mnou se nacházela výloha, ve které byly vystavené některé práce obou tatérů, kteří tu pracovali, a nad ní byla bílá cedule s umělecky vyvedeným nápisem „Tartaros". Na ten název jsem se vždycky chtěla zeptat, ale doteď na to nebyl čas. Pokud jsem se neztratila v hovoru se svým tatérem, tak to bylo s jeho kolegou nebo manželkou, která sem často chodila.

Vešla jsem prosklenými dveřmi, na kterých byla cedulka „otevřeno" a rozhlédla se po menší místnosti s gaučem, křesly a pultem, který sloužil jako recepce, ačkoliv tu většinu času nikdo nebyl. Z otevřených dveří ke mně hlučela metalová hudba a já neomylně poznala hluboký growl zpěváka Whitechapel. Draven poslouchal ty nejdrsnější kapely na scéně a jen na některých z nich jsme se shodli. Tohle byl jeden z těch případů.