Chci tě zpátky

V

(PÁTEK, 14. září 2018)

Po zbytek zkoušky jsem se schovávala někde v koutě, ale rozhodně jsem se postarala o to, abych měla dobrý výhled na pódium. Neustále jsem musela myslet na to, co mi June řekla venku. Pořád jsem musela myslet na sebe a Davida. Na sebe a Ollieho.

A taky mě svrběla ruka. Jistá část mého já až zoufale chtěla sáhnout po přívěšku v kabelce a vrátit ho zpátky na krk.

Myslím, že za tuhle konkrétní část mohl Ollie. Dívat se na něj, jak zpívá pro mě bylo stejně fascinující jako před pěti lety. Pokaždé když spustil, zavřel oči a vžíval se do hudby, dával do toho sám sebe i svou duši. Pro něj to nebyl jen zpěv. Byla to jeho vášeň, jeho život. Jedna z mála věcí, které mu opravdu dělaly radost. Tohle už jsem pochopila dávno.

Navíc se mi zdálo, že se za tu dobu o dost zlepšil a vyzpíval se. Byl preciznější a ovládal svůj hlas s větší jistotou. V jednu chvíli zněl naprosto čistě a v další z něj byl hluboký chrapot, který útočil na všechny moje smysly.

Myslím, že jeho cit pro hudbu byl jednou z věcí, kvůli kterým jsem se do něj zamilovala. Dokázal mě díky tomu vtáhnout do svého světa a dát mi pocit, že jsem tam s ním. Že s ním prožívám cokoliv, co on ve své hlavě stvoří.

A to bylo něco, co nikdo jiný než on nedokázal.

Když zkouška skončila, cítila jsem úlevu i smutek a jen jsem doufala, že své pocity dokážu dobře zamaskovat.

Odnikud se vedle mě vynořila June. „Tak co, připravená?"

Ne. Ani trochu, sakra. „Kam vlastně půjdeme na to pivo?"

„Ještě nevím," přiznala a pokrčila rameny. „Musíme se s nima domluvit."

V tu chvíli se za ní vynořil Chad. „Tady je moje nejdražší sestra!" prohlásil nadšeně.

June protočila oči. „Co potřebuješ?"

Její bratr si promnul bradku. „Nooo... Zdá se, že máme o jedno auto míň než předtím, protože nás sem předtím vezla Isaiahova holka. A ta tu samozřejmě chce zůstat, když bude její kluk ještě zkoušet. Takže bys nám určitě ráda píchla, že jo?"

Má kamarádka si založila ruce na hrudi a zamračila se na něj. „No, nemůžu říct, že zrovna ráda, ale co bych pro vás neudělala, že jo?"

Chad se ďábelsky zazubil. „Takže nám pomůžete i s nakládáním věcí, viď?"

Obě jsme současně zaklely.

Pomohly jsme klukům naplnit dva osobáky jejich nástroji. Ovšem ukázalo se, že Zackovy bubny jsou tak objemné, že v obou autech musely být sklopené obě zadní sedačky, aby se tam vše vešlo. Teď jsme stáli na parkovišti před napěchovanými auty a všichni si uvědomovali, že je nás šest a ve vozech jsou jen čtyři místa k sezení.

Matt, se kterým jsem doteď zatím prohodila jen pár slov, vyfouknul kouř ze zapálené cigarety a zamyšleně se zamračil. Byl z kluků nejmladší, ale díky tomu, že na hlavě neustále nosil nějakou čepici a tváře, si nechal zarůst plnovousem, vypadal minimálně o dva roky starší. „Já teda pěšky rozhodně nejdu," prohlásil rezolutně.

June ho kopla do holeně. „Ne, že by od tebe snad někdo čekal cokoliv jinýho."

Oslovený se tomu jen zašklebil.

Chad si povzdechnul. „No, myslím, že je jasný, kdo bude řídit, já svoje auto nikomu půjčovat nebudu a June určitě taky ne."

Jeho sestra se otočila k Olliemu. „Mimochodem, kde máš vůbec svýho Mustanga? Kdybys tu byl autem, nemuselo by to odnášet mý ubohý stařičký autíčko."