Chci tě zpátky

IV

(STŘEDA, 22. května 2013)

NENÁVIDĚT CELEJ SVĚT

Ten sráč. Ten zatracenej sráč.

Stál jsem v obýváku a zíral na máminýho přítele Jamese. Měl hnusnej krysí ksicht s lesklýma zapadlýma světle modrýma očima a vojenským sestřihem. Jenže to rozhodně nemělo co dočinění s jeho zaměstnáním, protože byl naprostou většinu času bez práce a na mámě se akorát přiživoval. Zřejmě si s tím účesem jen připadal jako větší drsňák, protože si potřeboval nějak vykompenzovat, že jeho život stojí za hovno.

Ti dva spolu nebyli ani půl roku a ten kretén se tu choval jako doma, i když byla máma v práci. Nesnášel mě a já nesnášel jeho. Jenže díky jeho poslední větě jsme právě postoupili o další level vejš. Cítil jsem čistou spalující nenávist a toužil mu z ksichtu vymlátit ten pohrdavej škleb.

Nechápal jsem, jak mu máma mohla všechno říct. Bez mýho svolení.

Věřil jsem jí. Ne, že by snad věděla úplně o všem, ale věděla. A všechno mu to vyklopila, jako by snad nešlo o můj podělanej život.

Než mi došlo, co dělám, popadl jsem Jamese za triko a zalomcoval s ním. Zavlál jako kus hadru ve větru. „Tak poslouchej, ty jeden debile. Mýho tátu ani mě už si v životě nebudeš brát do huby nebo se postarám o to, že skončíš v nemocnici se zdrátovanou držkou a budeš rád, když budeš srkat jídlo slámkou. Rozumíš mi?" zavrčel jsem na něj hlasem, kterej jsem sám možná nepoznával.

Zdálo se, že ve mně probudil veškerý démony, který jsem už pár let poctivě pohřbíval.

A on teď vypadal zatraceně vyděšeně, i když se to snažil zakrejt falešným hrdinstvím. „To bys kurva neudělal!" zaječel na mě a vyškubnul se mi. „To jsou jen ubohý výhrůžky a na nic víc se stejně nevzmůžeš, parchante hnusnej. Máš už na triku dost průserů na to, abys mi něco takovýho mohl udělat! Jsi jen špína. U vás v rodině se to nejspíš dědí."

Můj mozek prostě zkratoval.

Rozpřáhnul jsem se a zasadil mu ránu rovnou do rypáku.

James se s řevem skácel na zem a po jeho krysím ksichtě se začala rozlévat krev. Nos měl podivně ohnutej do strany, když začal naříkat. „Ty ebile! Omil's mi o!"

Přidřepnul jsem, aby naše oči byly ve stejný úrovni, a najednou jsem byl naprosto klidnej, když jsem k němu začal mluvit: „Takže znova a tentokrát jinak. Ty z tohodle baráku vypadneš a už se nikdy nevrátíš. A to kurva není návrh na dohodu, ale prostej fakt. Toleroval jsem tě tady až moc dlouho. Pro mámu jsi jenom přítěž. Nedokážeš si ani sám vydělat na zpropadený cigára a karton piva, takže mi tady laskavě přestaň vykládat cokoliv o špíně nebo o tom, komu se podobám. Já teď odejdu a až se vrátím, tak budeš prostě pryč. Navždycky. Jestli se to ještě někdy ukážeš, jsi mrtvej. Rozumíš tomu, co ti tady řikám?"

Oči měl vykulený jako dva tenisáky, když pomalu přikývnul.

Oba dva jsme věděli, že to myslím zatraceně vážně.

A já teď musel pryč. Musel, jinak svýmu slibu dostojím dřív, než to bude vhodný.

Vstal jsem, popadl ze stolu klíče od auta i peněženku a vypochodoval z baráku. Venku už se před nějakou dobou setmělo a černej lak mýho auta se povědomě lesknul pod světlem lamp. Ani jsem se nerozhlídnul okolo a zamířil k němu. Ve chvíli, kdy jsem Mustanga odemykal, se za mnou ozval známej hlas: „Ollie? Ollie, co se děje?"