Chci tě zpátky

XXVIII

(SOBOTA, 22. září 2018)

Stála jsem v koupelně a zírala na sebe, zatímco ke mně z obýváku doléhaly tóny houslí z intra písničky Infectious od kapely Imminence.

Tělo stále vlhké po sprše jsem omotala osuškou, dlouhé zrzavé vlasy jsem si rozčesala a z pihovatého obličeje odstranila zbytky make-upu. Vypadala jsem jinak. Nevím, čím to bylo, ale zdálo se mi jako by mé tmavě modré oči zářily drobnými jiskřičkami světla. Zažehnul je tam Ollie?

Zlehka jsem se kousla do rtu, který byl stále naběhlý od vášnivých polibků.

Bylo to špatně, protože jsem ještě pořád byla zadaná, jenže... Jenže jsem po dlouhé době měla pocit, že opravdu žiju... a že tuhle noc nechci vymazat z historie světa. Rozhodně ne z toho mého světa.

A dokud je noc, je tu náš jiný vesmír, kam realita ostatních nedosáhne?

Chtěla jsem, aby to tak bylo.

„Žádný přemejšlení, Tate," ozval se od dveří hluboký melodický hlas.

Střelila jsem pohledem po Olliem a na chvíli se pozastavila nad tím, jak je tenhle chlap krásný. Stál s rukama založenýma na hrudi zapřený ramenem o futra. Kolem boků měl omotaný ručník, takže jsem měla perfektní výhled na svalnaté tělo, které bylo na levé paži zkrášleno změtí tetování tvořící souvislý rukáv a na pravé straně krku ozdobeno kotvou vyvedenou v černé a bílé. Podholené vlasy měl jako vždy v týle stažené do drdolu a na ostře řezaných rysech jeho tváří rašilo tmavé strniště. Čokoládové oči se mu zvláštně leskly a pod levým obočím zářila malá bílá jizva. Hříšně vykrojené rty měl lehce oteklé a... Chtěla jsem je znovu začít líbat.

Zavrtěla jsem hlavou... spíš, abych se probrala než cokoliv jiného. „Nebudu přemýšlet. Dneska v noci ne."

Spustil paže podél těla, přišel blíž a vtáhnul mě do své náruče. Přiložila jsem tvář k jeho bušícímu srdci a ucítila jsem, jak mi zasadil polibek do vlasů. „Takže... to tvoje malý tetování?" nadhodil tiše.

Proti své vůli jsem se uculila, když se mi vybavilo, jak jsme se spolu sprchovali a on konečně objevil to, co mu leželo v hlavě - nápis vyvedený ozdobným písmem umístěný na hranici mého stehna a podbřišku. „Per aspera ad astra. To je latinsky ‚přes překážky ke hvězdám'."

„Hmm, to se mi líbí," zamručel zamyšleně. „A co to pro tebe znamená?"

„Znamená to pro mě, že je potřeba překonat všechny možný obtíže, abych se dostala k cíli. Obětovat něco ze sebe, zatnout zuby, nepřestat se snažit a zkusit to znovu, pokud to nevyjde... protože na ty hvězdy je možný dosáhnout, když to člověk opravdu chce a něco pro to dělá."

A možná to mělo i jiný význam, který jsem teď ale nechtěla říkat nahlas.

Ollie pod mýma rukama na moment celý strnul a našponoval se, jako by ho má slova nějakým podivným způsobem skutečně zasáhla. Ale pak mě stisknul o něco pevněji, uvolnil se a já bych se klidně vsadila, že proti mému spánku zkroutil rty do úsměvu. „Tohle... my dva, teď a tady... to je dokonalý."

Všechno se ve mně sevřelo. „Ollie, nemůžeš jen tak –"

„Můžu a budu," opravil mě rázně. Poodstoupil, sehnul se a hodil si mě přes rameno.

Zaječela jsem, když se celá koupelna zhoupla a převrátila vzhůru nohama. „Olivere Havesi, sundej mě dolů!" vykřikla jsem napůl rozčíleně a napůl se smíchem.