Chci tě zpátky

LIII

Jo! Zapomněla jsem dodat, že se mi po vás stejskalo! (:

***

(NOC ZE SOBOTY NA NEDĚLI, 29. – 30. září 2018)

Vylila jsem Olliemu své srdce a on se neozval. Neodepsal. Prostě jen tak přestal komunikovat?

Silně jsem se kousla do rtu a zaryla si nehty do holých stehen. Aktuálně už jsem dobrých pět minut pochodovala po obývacím pokoji tam a zpět, oblečená do bílého tílka, pyžamových šortek a mikiny s lodičkovým výstřihem, který mi spadal přes jedno rameno dolů.

Nepomáhalo to.

Nepomáhalo chodit, klít, ani přemýšlet.

Začínala jsem být čím dál víc nervózní, zatímco jsem pořád nabírala na tempu chůze. Naslouchala jsem dešti bubnujícímu do skleněných tabulí v oknech bytu, který se podivně mísil s mými zmatenými myšlenkami. Neměla jsem mu to psát... Určitě jsem ho tím výlevem vyděsila a ať už jsem měla na dosah cokoliv, všechno je to pryč. Uzavře se přede mnou tak jako tolikrát předtím jen proto, že nikdy nevím, kdy přesně je čas mlčet. Přestat. Ubrat. Netlačit na něj.

Sakra... jsem takovej idiot.

V návalu nové vlny zoufalství jsem se zhroutila na gauč, složila pod sebe nohy a zabořila obličej do dlaní.

Přesně v ten moment se místností rozlehlo metalové vyzvánění mého telefonu.

Popadla jsem přístroj z konferenčního stolku, abych se podívala na displej, a párkrát překvapeně zamrkala na oněch pět písmen. Přijala jsem hovor a téměř neslyšně ze sebe vypravila: „Jsi v pořádku?"

„Tak moc, jak jen je to v tuhle chvíli možný, Tate," odpověděl Ollie svým hlubokým hlasem. Někde v pozadí jsem slyšela bubnující kapky deště a začínala jsem mít neurčité podezření o tom, co přesně se tu děje.

„Kde jsi?"

Odkašlal si a řekl: „Podívej se ven."

Vyskočila jsem z pohovky, udělala pár kroků vpřed a otevřela okno v obývacím pokoji, ze kterého jsem se vyklonila. Byla hluboká noc, ulici osvětlovaly lampy mdlým problikávajícím světlem a v té neustávající změti drobných kapek bylo obtížné vidět cokoliv zřetelně. Jenže jeho mohutnou figuru bych poznala kdekoliv.

Ollie stál dole před domem a zdálo se, že zaklání hlavu, aby mě zahlédl.

„Proč nejsem překvapená?" vydechla jsem tak trochu omámeně.

„Neměla bys," souhlasil se mnou. „Když moje siréna zavolá, nezbejvá mi než přijít k ní."

Trochu jsem se zamračila. „Tak proč jsi nešel nahoru?"

„Chci tě někam vzít," sdělil mi bez váhání. „Vezmi klíče od auta a zapalovač. Počkám ve vestibulu."

Chystala jsem se mu položit minimálně tři různé otázky, které mě okamžitě napadly, jenže on už zavěsil. Mohla jsem mu zavolat zpátky... ale nejspíš jsem jednala instinktivně. Naše odpovědi na vzájemné ‚volání' byly totiž nejspíš naprosto totožné – bezpodmínečné a bez náznaku logiky. Nad tou myšlenkou jsem téměř protočila oči.

Dala jsem se do pohybu, abych v rychlosti vyměnila pyžamové šortky za děrované džíny. Rozhodla jsem se nechat si tílko a černou mikinu i přesto, že jsem pod tím neměla podprsenku, protože hledání spodního prádla a další převlékání by mě teď jen zbytečně zdržovalo.