Chci tě zpátky

XI

(NEDĚLE, 16. září 2018)

Probudila jsem se do metalového nášlehu, který právě vyhrával můj telefon. Několikrát jsem zamrkala do stropu a zoufale toužila spát dál, jenže u tohodle to rozhodně nešlo.

S povzdechem jsem se natáhla po mobilu odloženém na nočním stolku a zjistila, že mi volá máma. To vážně? Bylo půl osmé neděle ráno a ona nemůže vydržet alespoň do deseti, kdy vstávají neaktivní jedinci jako já?

Přijala jsem hovor. „Dobrý ráno, mami," pozdravila jsem ji napůl ještě zívajíc.

„Tate! Proč nekomunikuješ se svojí mámou? Vy jste zase s Olliem spolu? Proč jsi mi to neřekla?" spustila na mě rovnou s kadencí kulometu. „Co jsem prošvihla? A proč jsi mi to neřekla?!" zopakovala znovu a ještě důrazněji.

Promnula jsem si volnou rukou oči a zlehka se zamračila nad jejími otázkami. „O čem to mluvíš? Jak jsi na něco takovýho přišla?"

Z mobilu se ozvalo popuzené odfrknutí. „Jak? Jak?! Stačilo podívat se na internet. Vaše fotky jsou snad všude."

Její odpověď mě probrala ještě líp než kýbl ledové vody chrstnutý do obličeje. Vystřelila jsem na posteli do sedu a křečovitě v dlani zmuchlala přikrývku. „Jaký fotky?" vyjekla jsem zděšeně.

„No, přece z toho včerejšího koncertu v House of Blues," vysvětlila mi netrpělivě, „Tatum, nesnaž se dělat, že nevíš, o čem mluvím."

Okamžitě jsem se začala hrabat na nohy v tušení toho nejhoršího. Přeběhla jsem do obýváku, kde na konferenčním stolku ležel můj notebook. Posadila jsem se na gauč, odložila telefon, i přesto, že máma dál hudrovala, a zapnula počítač. Prohlédla jsem facebook a zjistila, že na stránce kapely Fallen zatím žádné fotky nejsou. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou, popadla přístroj a přerušila tok matčiných slov. „Kde přesně jsi ty fotky viděla?"

„Na stránkách House of Blues, na stránkách města - oficiálních i neoficiálních, na stránkách nějakýho bulvárního plátku..." S každou její odpovědí se do mě o něco víc zahryzávala panika. A to nejhorší bylo, že vyjmenovávala pořád dál.

Tak nějak jsem ji přestala poslouchat, sevřela mobil mezi tváří a ramenem a naklapala do Googlu ‚House of Blues'. Byla otázka pár vteřin, dostat se na jejich stránky a pak i na zmíněné fotky. A bylo jich tam opravdu spoustu. A konkrétně fotek mě a Ollieho z poslední písně večera tam bylo celkem dvacet tři. Dvacet tři, sakra!

A na pěti z nich jsme se líbali.

Do prdele.

Do prdele!

Mezitím na mě vyběhlo upozornění z facebooku se zprávou od June. Posílala mi odkaz na nějaké stránky a k tomu spoustu srdíčkových smajlíků. Klikla jsem na uvedenou adresu a uviděla článek s velkým tučným nadpisem: Fenomenální koncert kapely Fallen a velká láska frontmana Olivera Havese, která vás dojme k slzám!

No to mě poser.

Málem to se mnou praštilo o zem.

Z máminých slov se definitivně stala vzdálená kulisa, kterou přehlušilo hučení v mých uších. Přejížděla jsem očima text a vnímala jen útržky: přítelkyně Tatum Evansová - měla dokonce jeho podpis přímo na dekoltu - „Bez týhle ženský bych tady nebyl." - láska mezi těmi dvěma je každému naprosto evidentní - svatba?

Tohle musí být vtip. Nebo noční můra.

„Mami?" hlesla jsem sotva slyšitelně.

„Konečně mě vnímáš, Tate?"