Chci tě zpátky

LX

(ÚTERÝ, 2. října 2018)

DRUHÝ ŠANCE

Zapnul jsem pravej blinkr a odbočil na vedlejší silnici. Zbejvalo mi urazit zhruba poslední dva kilometry, než se dostanu na dílnu k Billovi. Snažil jsem se soustředit na řízení, ale moje myšlenky tak nějak pořád utíkaly k tomu společnýmu ránu, k tý zpropadený tabuli a k tomu, co bylo na ní.

Když šla Tate ráno do sprchy, křídou jsem napsal ‚Věřím ve druhý šance.' Nejspíš jsem ani netušil proč zrovna tohle. Možná mi to připadalo jako dost zásadní objev o sobě samým. Možná jsem měl pocit, že Tate to tak pořád nemá i přesto, že mi tu druhou šanci dala. Ať už to bylo jakkoliv, připadalo mi to správný.

Pak jsem ji vystřídal v koupelně a než jsem se vrátil, pod mým písmem se objevilo to její: ‚A já věřím v tebe.'

To jsem tak nějak tušil, ale vidět to takhle někde zaznamenaný... trochu mě to dostalo. A moje reakce mě pro změnu zlehka vyděsila, protože jestli si nedám bacha, stane se ze mě brzy naprostej měkkejš. To jsem Tate ovšem radši neřekl.

Namísto toho jsem ji celou dobu při přípravě snídaně nemístně osahával a líbal. Na rty, na krk, na zápěstí. Kam to zrovna přišlo a kterou část těla mi zrovna poskytla. Zas a znova jsem se od ní nemohl odtrhnout. Kdyby to šlo, vzal bych si ji s sebou do práce, ale to už bych si při tom sváření nejspíš opravdu ublížil.

Zpomalil jsem, abych nechal přes silnici přejít děti, který zřejmě mířily na autobus do školy, a pak zase sešlápnul plyn.

Zhluboka jsem se nadechnul a vtáhnul do sebe Tateinu květinovou vůni. Vyložil jsem ji na křižovatce kousek od kavárny už někdy před deseti minutama, ale pořád se tu vznášela okolo. Pousmál jsem se, když jsem si vzpomněl, jak ze mě před odchodem z auta vymámila moje kožený náramky uložený v palubní přihrádce. Chtěla jima zakrejt ty modřiny na zápěstích a fungovalo to celkem efektivně. Ačkoliv jsem teda měl neurčitý tušení, že June bude dost zajímat, proč na sobě má kožený řemínky v pánský velikosti, ale to už byl její boj. Já rozhodně budu předstírat, že mě nic takovýho nenapadlo, až se mě na to pak zeptá v mailu.

Dorazil jsem k přízemní budově s několika obrovskýma garážema a zaparkoval vedle Billova SUV. Na dnešek jsem se těšil. Po práci jsme měli sraz s manažerem a lidma z Roadrunner Records v jejich studiu kvůli vybírání písniček na naše první album. Tak nějak jsem počítal, že se to protáhne až do večera jako většina takovejch akcí, takže jsem si nebyl jistej, jestli Tate ještě během dneška uvidím... a s tím jsem vlastně až tak spokojenej nebyl. Nelíbila se mi představa, že budeme spát každej zvlášť.

S povzdechem jsem vystoupil a zamířil rovnou do budovy. Aktuálně jsem dělal na dvou autech, takže jsem rozhodně měl dost práce po celej zbytek dne. Co tu nikdo netušil byl fakt, že jsem jedno z těch aut – černej Dodge Charger z šedesátýho devátýho – včera dopoledne odkoupil od majitele, protože neměl na opravu. Strávil jsem na něm celý dlouhý odpoledne i část večera – vzhledem k tomu, že Tate stejně byla s June -, abych ho dal co nejdřív dohromady, jelikož jsem se nemohl dočkat, až bude hotový. A to z jednoho prostýho důvodu. Byl to dárek.

V šatně jsem se převlíknul do šedivý kombinézy, kterou jsem k Billově nelibosti nosil jako obyčejný kalhoty. Rukávy jsem si prostě omotal kolem boků a zavázal je. On se vždycky rozčiloval, že mu tím dělám špatnou reklamu před zákazníkama, ale já měl pocit, že zákazníkům je naprosto ukradený, jestli na sobě mám kombinézu, kapsáče nebo baletní sukni.

Což jsem mu samozřejmě řekl.

Tenkrát jen něco rozčíleně zamumlal a radši odešel.

Práce mi šla od ruky a dopoledne uteklo zatraceně rychle. S Tate jsme si vyměnili pár mailů a když začala vyšilovat ohledně June a náramků, jen jsem se pochechtával.